Kde domov můj aneb zamyšlení nad psím pelíškem

Téměř vždy, když přijdeme k novému klientovi, má jeho pes vlastní pelíšek, nebo alespoň vyhrazené místečko pro sebe. Patří to k základní výbavě stejně jako misky na žrádlo a vodu, vodítko, obojek či postroj. Zvláštní však je, že valná většina majitelů pelíšek prakticky nevyužívá a už vůbec ne jako nástroj výcviku. Zejména když si na ně jejich psi dobrovolně nelehají, plní pelíšek funkci především okrasnou. Jedna naše klientka používala pelíšek výhradně jako odkladiště psích hraček, takže se tam pes ani nevlezl. A přitom je to nejen skvělé místo na odpočinek pro psa, ale i neskutečně funkční a elegantní nástroj pro řešení spousty obtížných situací.

Beze mě by to nešlo

Jsou psi, kteří prostě doma nepoleží. Majitelé mají mylnou představu, že kdyby byl jejich pes unavený, půjde si sám lehnout. Ano, někteří to tak skutečně dělají. Ale ti příliš aktivní ne. Těm to prostě nedá. I když jim padají víčka, tak na pelíšek prostě nejdou. Znáte ten pocit, kdy jste k smrti utahaní, ale prostě nemůžete jít spát, protože by vám, nedej bože, mohlo něco utéct? Honem, honem, panička jde do koupelny, musím tam s ní. Honem, teď jde do kuchyně, co kdyby to tam sama chvilku nezvládala? A právě psi, které máte stále za patama, potřebují odesílat na pelíšek ze všech nejvíce.

Taková malá medicínka

Proč tak často učíme své klienty odesílat psa na místo? Je to naprosto jednoduchá věc, kterou zvládne i majitel-začátečník a která dokáže vyřešit spoustu prekérních situací. Jedna naše klientka má tříletou kříženku labradora s ohařem. Je to velice aktivní pejsek, se kterým panička běhá canicrossing. Jakmile u nich zazvonil zvonek, fenka se jako smyslů zbavená se štěkotem a velkým hopsáním hnala ke dveřím. Majitelka se od začátku pustila do našich doporučení se vší vervou.  Když byly spolu doma, sem tam ji odeslala na místo, kde fenka musela zůstat, dokud ji neuvolnila. Fenka si zvykla a respektovala to. Během velmi krátké doby přešly do dalšího levelu – odesílat fenku v rozrušení.  A dnes? Zazvoní zvonek, fenka je odeslaná na místo a čeká, dokud si panička nevyřídí s příchozím, co potřebuje. Pokud k nim přijde návštěva, panička ji nechá na pelíšku, než se zcela uklidní. Potom ji pustí a ona se v klídečku přivítá s příchozími. V jejich domácnosti teď panuje větší pohoda. Zní to jednoduše? Jednoduché to skutečně je, ale chce to důslednost. Díky ní se výsledky dostavily během několika málo dní. Není to úleva, když v klidu vítáte návštěvu, místo toho, abyste na návštěvu křičeli přes dveře: „moméééént!“ a mezi tím se snažili zvládnout svého psa, který se změnil v divokou šelmu?

Další situace, kdy psy odesíláme na místo, je třeba když nechceme, aby loudili jídlo.  Nebo když prudce stoupá aktivita ve smečce a hrozí nekontrolovaná hra bez pravidel (obvykle mezi Dorkou a pejskem na hlídání) a potřebujeme, aby se psi zklidnili. Taky když naše malá dcerka chodí po domě s rohlíkem nebo jinou dobrotkou a Dorka za ní chodí jak ocásek. Když jsou psi po dlouhém výletě či jiné aktivitě. Když jsou zrovna po jídle. Anebo prostě tehdy, když nemáme úplně dobrou náladu a potřebujeme klid. I to se nám stává.

Běž přemýšlet do svého pokoje!

Pokud patříte k lidem, kteří nemají ve zvyku svého psa na pelíšek odesílat, jednou z nejdůležitějších věcí je, abyste se zbavili pocitu, že ho tím obtěžujete nebo mu dokonce ubližujete. I já tento pocit znám. V dobách, kdy jsem začínala s Vinckem, bylo pro mě velice těžké vůbec něco chtít, když on sám nechtěl. Takže jsem ho odeslala na místečko a pak sledovala, zda tam netrpí. Chudáček! Musí ležet na měkké dece! Kdyby mi někdo během dne řekl: „Kači, běž si lehnout“, tak skáču do peřin šipku už ode dveří. A podobně to mají i psi. Zpočátku dělají psí oči, zkoušejí z pelíšku vylézt či tam nechat jen zadní nohy a aspoň půlkou těla být venku. Někdy kňučí. Když to ale vydržíte a budete důslední, uvidíte, že za chvilku se tam stočí do klubíčka a usnou. Jakmile to začne být pro vás normální, začne to být normální i pro vašeho psa a smutné oči zmizí. Naučí se, že když je odeslán na místečko, je to znamení, že se nemá rozrušovat, že se nic zajímavého neděje a že může klidně odpočívat, protože o vše se postaráte vy.

Elce pelce, psi do klece

A jak je to u nás doma? Naši pejsci mají nejen svůj pelíšek, ale přímo svoji klec. Na ní mají hozený potah, uvnitř jsou pelíšky a deky a oni jsou všichni tři spolu. Je zajímavé, jak je téma klece pro spoustu lidí emotivní. Já to chápu. Dříve jsem vnímala zavírání psů do klece téměř jako týrání, než jsem si uvědomila, že klec sama o sobě není dobrá ani špatná. Je taková, jakou ji vidíte vy a jakým způsobem ji používáte. Pokud ji nebudete používat jako trest a budete ji spíše chápat jako pomocníka pro vás i pro vašeho psa, bude s tím pes v pohodě. Dokonce si ji zamiluje. Bude to pro něj bezpečné prostředí.

V některých věcech jsou psi jako malé děti. Milují bunkry, milují si někam zalézt, schovávat se. Nedávno jsem dceři přehodila deku přes stůl a co myslíte? Imrvere tam byl nasáčkovaný jeden z našich tří psů a ona se zašívala k nim do klece. Takže bunkr jsem zrušila. Stačí jim jedna schovávačka.

V naší smečce je naprosto normální, že si jdou psi během dne do klece lehnout a odpočívají tam. Někteří hodně – Majda, někteří méně – Vincek, a někteří velmi zřídka, protože musí všechno vidět – Dorotka. Podobně jako u žrádla vám dokonce může pelíšek/klec pomoci s identifikací problémů. Pokud vidíme, že si pes zalézá mnohem častěji, než je běžné, nevylézá na obvyklé podněty (u nás typicky příprava jídla), víme, že se něco děje a zřejmě budou na obzoru zdravotní obtíže.

Když si pes zvykne, že pelíšek nebo klec je jeho útulné, klidné a bezpečné místo, začne jej sám využívat v případech vnitřního napětí – když se potřebuje zklidnit, když potřebuje přemýšlet a zpracovat předchozí informace (typicky po aktivitě náročné na pozornost, soustředění, např. když začínáte s cvičením a on ještě není zvyklý na „práci“), nebo tehdy, když se vás snaží přesvědčit, že se urazil.

Útulno, jako v pokojíčku

Nejen že klec vnímáme jako takový soukromý pokojík pro psy, ale řešíme pomocí ní i spoustu potíží. Ještě než jsme měli Dorotku, starší psi měli klec vlastně stále otevřenou. Už byli ve fázi, kdy nebylo potřeba ji zavírat. S příchodem Dorotky jsme se opět museli vrátit k základům. Dorka ničila zařízení domu, kradla jídlo, ale hlavně měla veliké problémy se samostatností. Můžete si to představit tak, že když jsme odešli z domu, vyváděla jak pominutá. Vydržela štěkat celé hodiny, zejména když jsme odešli s dalšími psy. Pomocí klece a omezeného prostoru jsme ji samostatnosti učili. Zatím jsme ještě v procesu. Když je tam s dalšími psy, je už úplně v klidu. Když zůstane sama, stále ještě nějakou chvíli píská. Máme však už i dílčí úspěchy. Párkrát jsme odešli do obchodu, nechali klec otevřenou, a když jsme se vrátili, Dorka uvnitř odpočívala a neudělala žádný průšvih. Ale zatím se jí nedá stoprocentně věřit. Naším cílem je, aby klec mohla být stále otevřená, i když nejsme doma. A cesta k tomuto cíli vede přes jednotlivé kroky. Stejně jako venku pracujeme s novými psy na stopovačce a jakmile jsou psi připraveni, tak ji sundáváme, tak doma jsou psi nejprve v omezeném prostoru, než budou připraveni zvládnout prostor celý.

Také využíváme klec při cestování. Když někam jedeme na dovolenou, bereme ji s sebou. Vlastně vezmeme psům jejich malý pokojíček do neznámého prostředí. Jsou v klidu a my máme jistotu, že když jdeme někam na večeři bez nich, tak nelezou do čistě ustlaných postelí ani jinak v pokoji nelumpačí.

Pelíšek, nejlepší přítel pánečka

Takže tak. Není nic špatného, když občas odešlete psa na místo a necháte ho tam a to i nečekaně v případech, že se nic zvláštního neděje. Nebojte se, netrpí, i když se vás o tom bude snažit zpočátku přesvědčit. Naopak mu velmi jemně dokážete, že vy jste ten, který určuje, kdy je třeba být v pohodičce. Vy jste ten, kdo se první vítá s návštěvami. A když si na ten pelíšek občas i sednete a přijdete se za svým psem pomazlit, máte jen body k dobru .

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Kde domov můj aneb zamyšlení nad psím pelíškem

  1. pavla rudolfová napsal:

    no, máme RTW, pěkně zvědavého venku, ale doma naprostý pohodář..když někdo zazvoní tak se milostiě zvedne a jde si sednout do chodby a čeká, kdo přije, návštěvy miluje…nechá se pohladit a pak si zaleze. Pelíšek si užívá s chutí, ale nejvíce miluje takovou tu velkou plastovou vanu s madrací, tam se pěkně rozvaluje. Jen venku je problém s jinými psy, ne teda se všemi. Začalo to , když ho jako 13 měsíčního napadla trojice labradorů, kteří běhali na volno a navíc je vedla fena. Od té doby marně bojujeme s agresivním chováním

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *