Doporučení

Sem 3,5 letej německej boxer, když sem byl maličkej, přišla si mě obhlídnout holka s klukem, hned sem ju oblízl, aby bylo jako věděli, že si mě můžou odvézt, odvezli. Ze začátku se mi celkem věnovali, já sem plnil povely, oni do mě cpali laskominy, jen mi sliny kanuly…když mi byl skoro rok a z roztomilého štěňátka sem se klubal v neotesané telátko zjistili, ze nemám úplně zdravý srdce a prý asi dlouho nedožiju a já sem zas zjistil, ze mě dost štve většina psů. Co si myslí? Chodit po mým chodníku!!! Mamka to vyřešila dost moudře, takže mě přestala drezurovat (asi abych dožil v klidu) a jezdili jsme se proběhnout do okolních lesu, abych nemusel potkávat ty hrozný psy, kteří se musí hned sežrat. Doma jsme si žili v poklidu, i na mou sedačku mohli, ale venku mě pořád jen zavazela. Musel sem ju za sebou smýkat a tolik starosti co sem vždycky měl, když jsme někde byli….taky sem jí přestal rozumět, často něco zmateně povykovala, občas mě narvala piškotama, občas mě zmydlila… pak se cela nafoukla a pak donesla dom malýho kluka… začal sem se trochu nudit, protože mě nikam moc nebrali, no ale zas byli hodně doma…
A pak přišla njáká Vaníčková a sundala mi generálský frčky, taková ostuda, přes dva roky si to tam buduju a teď totok!!! No moc se mi to teda nelíbilo, navíc poradila mamce njaký triky a ona mě teď taky zkouší ovládat. A víte co? Mně se vlastně celkem ulevilo, byli jsme tam zatím sice jen třikrát, ale mamka se mnou už zase chodí úplně ráda ven a to po normální ulici, s ostatníma lidima a psama, rozumím jí, když po mně něco chce. Pořád samozřejmě zkouším, jestli to myslí vážně a ještě si nejsem jistej, jestli se na ni můžu úplně spolehnout, nicméně už chápu, že ju nemůžu vláčet všude kam se mně zachce a že hned nemusím startovat po všem čtyřnohým co jde kolem a tak doufám, že nepoleví a že mě pak budou moct brát víc s sebou a já nebudu muset furt jen sedět doma a budu si moct užívat svýho psího bezstarostnýho života. A tu hroznou Vaníčkovou budu mít nakonec ještě rád… Veronika Krejčiříková, Brno

Buddyho jsme si pořídili před rokem a pár měsíci. Mysleli jsme si, že obyčejné povely „sedni“, „k noze“, „lehni“ zvládneme sami. Bohužel jsme se spletli. Čím byl starší, tím se stával dominantnější a choval se jak sám uznal za vhodný. V tu chvíli jsme kontaktovali Vaníčkovi, kteří hned se námi sjednali první osobní schůzku.
Musím říct, že jsem za ně velice ráda, jelikož bez nich by jsme našeho pejska sami nedokázali zkrotit (chodit na procházky, aniž by z toho člověk nebyl úplně zničený ). Mají účinné metody, které se v chování u Buddyho projevily už po druhém individuálním tréninku. Nyní chápe, který povel co znamená.
Teď už chodíme na společné tréninky, na kterých se snaží Káťa reagovat, jako na těch individuálních. Buddyho učíme, aby se soustředil na svého pána i před ostatními pejsky.
Jestliže si někdo nevíte rady s pejskem tak jako my. Neváhejte!  Mohu všem Vaníčkovi jen doporučit.                                                                                                                           Natálie Demková, Měnín

Ráda bych se s Vámi podělila o naši zkušenost s Vaníčkovými. Tobyho jsme adoptovali, když mu byly 4 měsíce. Nikdy před tím nebyl na vodítku, neměl žádné hygienické návyky a byl zachráněn z množírny psů spolu se svými sourozenci a dalšími asi 30ti psy.
Hned ze začátku jsem kontaktovala Káťu a domluvili jsme se na první informační schůzce. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Mysleli jsme si, že se Toby naučí chodit na vodítku, venčit se venku a že nám bude trochu více věřit. Vůbec jsme netušili, že se Toby stane nejposlušnějším psem v našem širokém okolí (samozřejmě nepočítám psy Vaníčků).
Během necelých 4 měsíců se, pomocí každodenního trénování a obrovské odborné pomoci Káti a Radka, z Tobyho stal spolehlivý, poslušný, klidný a důvěřivý pes. Přes jeho tvrdohlavost si umí sednout, chodit krásně u nohy s prověšeným vodítkem, dokáže příběhnout na zavolání, netrpí separační úzkostí, nevyšiluje, když vidí ostatní psy, vydrží v odložení, poslechne na místečko, vydrží chvíli sám doma bez hysterického záchvatu, a určitě by se našla spousta věcí v dalších oblastech. A pozor – to vše bez pamlsků.
Vaníčkovi jsou dokonce natolik flexibilní, že pochopili naše potřeby cvičit Tobyho v anglickém jazyce.
Toby byl už několikrát u Káti a Radka na táboře v době našich dovolených a musím říct, že Toby je z těchto jeho „návštěv“ tak nadšený, že naposledy sám skočil do auta Vaníčkových a dal mi jasně najevo, že jede. „Mamko čau, měj se.“
Dokonalou práci Vaníčkových velmi obdivujeme a vážíme si toho, že se věnují své práci s takovou láskou. Moc děkujeme!                                                                                         Martina Šerá, Brno