Když jsme se pomalu stávali spokojenou tříčlennou smečkou – já, můj muž a Vincík, začala jsem mít chuť ověřit si své dovednosti a zkušenosti na novém psovi. V té době se náhodou na Facebooku objevil příspěvek od kamarádky, od které jsem si Vincka pořídila. Její babička by ráda darovala svou rok a půl starou fenku, kterou už kvůli svému zdravotnímu stavu a temperamentu fenky nezvládala. Dohodli jsme se s mužem, že on začne cvičit s Vincou, aby se naučil s ním perfektně fungovat, a já se postarám o Majdu.
Krátká paměť, dlouhý vedení
A já byla opět hodně překvapená. Zjistila jsem, že jsem úplně zapomněla, jak náročné je mít nového psa, který je nepopsaný list, co se týče poslušnosti a navíc je královnou všehomíra. Madlenka byla zvyklá opanovat jak prostředí, tak také ostatní členy smečky. Navíc byla temperamentem úplně jiná než Vinca. Energie v ní jen hrála, nevydržela v klidu posedět. Byla zvyklá být s předchozí paničkou celé dny, takže když jsem někam odešla s Vinckem a ona zůstala doma, vyváděla jak pominutá – hodiny vydržela štěkat. Kradla jídlo ze stolu i z linky. Bála se vysavače. Venku měla svůj vlastní svět, žila si ve své vlastní bublince. S cizími psy se nemusela, jen Vincka naštěstí přijala. Hezky se na něj navázala, i když jsme si museli na začátku sjednat hranice a pořádek ve smečce.
Opět od Adama
Musela jsem s ní jít úplně od začátku, učila jsem se, jak jí dát prostor v jejím tempu, protože jsem na ni měla zpočátku přehnané nároky. Byla jsem u Vincka zvyklá, že už spoustu věcí zvládá a zapomněla jsem, že to u nového psa není samozřejmost. Věci, které mi fungovaly s Vinckem, najednou s Majdou vůbec nefungovaly. Byla velice lekavá, ze všeho nejistá, při výcviku stále uskakovala, takže mi tak jednou málem skočila pod auto. Bavily ji úplně jiné věci než Vincka. Obranu jsme časem dělat přestaly, protože k pachateli s radosti běžela a pak před ním skákala jak jojo.
1+1 = moc
Také jsem se musela naučit pracovat a žít se dvěma psy naráz. Zvládnout je logisticky. Každý z nich musel mít vlastní místo na předsednutí i u nohy. Učila jsem se, jak jim velet společně, jak je nemást, když jsem něco chtěla jen po jednom, jak mezi nimi udržovat pohodovou atmosféru, jak usměrňovat jejich interakce. A také jsem se učila, jak fungovat s mým mužem. Museli jsme se naučit hodně si předávat informace ohledně přístupu i chování našich mazlíčků, abychom všichni vytvořili tým a táhli za jeden provaz.
1+1 = málo?
Tak jsme se spolu ladili, až jsem byla spokojená, jak jsem vyladění. Ve finále byl výcvik Majdy nepoměrně kratší, než Vincka. Nejen, že už jsme my měli spoustu věcí zautomatizovaných, ale hodně odezírala od Vinci. Na cvičák jsem už chodila asi 5 let, a pomalu jsem se zase začínala nudit. Chtěla jsem vyzkoušet cvičit i další psy, protože jsem si u Majdy uvědomila, jak je důležité přistupovat ke každému psovi individuálně, nacítit ho, naladit se na něj a hlavně se naučit jej důsledně pozorovat. Nebyl v tom žádný úmysl, jen mě to hrozně zajímalo a bavilo. Jednoho dne se mi naskytla příležitost. Jeden kluk z naší cvičící skupiny musel jet do práce a chtěl si nechat odcvičit psa, ale paní, která mu jej cvičila, už cvičila jiného. Tak jsem se nabídla, že jej odcvičím.
Růst svalů
A od té doby jsem postupně začala pod dohledem a ochrannou rukou našeho cvičitele, který se stal mým guru, cvičit další psy. Moc mě to bavilo, i když jsem měla zase pocit, že jsem úplně na začátku. Bylo pro mě náročné se na cizí psy rychle naladit, abychom zvládli za hodinu a půl i něco odmakat. Někteří psi vážili téměř stejně jako já, a tak vznikaly komické situace, kdy mě třeba pes prostě odvlekl na druhou stranu cvičáku. Pravidelně jsem chodila domů k smrti unavená, domlácená od košíků a doškrabaná, jako by mě někdo týral. Učila jsem se, jak neustupovat před negativní energií, kterou občas na mě psi chrlili, když mi dávali najevo, že to, co chci, prostě neudělají. Cítila jsem velikou zodpovědnost vůči jejich vlastním pánečkům, snažila jsem se ani gestem neustoupit, jen to rozdýchávat.
V průběhu času jsem najednou z „občasné výpomoci“ byla na cvičáku 4x týdně, vždy po práci až téměř do půlnoci. Začala jsem kromě cvičení dělat i další činnosti, které vyžadovaly více samostatnosti při kontaktu se psy, a asi po dvou letech jsem byla úplně vyčerpaná a cizí psy už jsem nechtěla ani vidět.
Konec, zvonec
Přestěhovali jsme na vesnici a já přestala na cvičák jezdit úplně. Bylo to pro mě z ruky, neměla jsem auto. Majda s Vinckem byli v cajku a nám začali úplně jiné starosti. Hypotéka, dům, vesnický život pro městské lidi. V té době jsem se od výcviku psů vzdálila. Odešla jsem z práce sociálního pracovníka a zkoušela rozjet vlastní podnikání v oboru prodeje kosmetiky. S mužem jsme se vzali, pejsci samozřejmě byli na obřadu s námi, a kdyby mohli, tak by nám i svědčili.
Čivava na cvičáku
V tomto období k nám začali dávat kamarádi své psy na hlídání, když odjeli na dovolenou. Pes jedné naší kamarádky u nás byl po několik měsíců vždy půlku týdne, když měla pracovní povinnosti. Začínali se na nás však obracet i cizí lidé s žádostí o radu, jak mít vychované psy, jako máme my. Dávala jsem jim kontakt na našeho cvičitele a někteří se do cvičení nadšeně vrhli. Byla však skupina lidí, kteří z různých důvodů na cvičák nechtěli. A ti se stále obraceli na nás. Přelomová práce byla s našimi známými, kteří měli velmi ustrašenou čivavu. Nedokázala jsem si představit, že by začali chodit na cvičák, ale její chování už bylo neúnosné. Stačilo však pár konzultací a našim známým i čivavě se ulevilo. Známí byli spokojení a začali nás doporučovat dál. Já jsem se pomalu začala zabývat myšlenkou – co když je toto moje cesta? Ale raději jsem ji zahnala. Přece jen jsem si nevěřila. A hlavně jsem celý život chtěla pracovat primárně s lidmi, psi byli pro mě jen zábava, koníček. A pak přišla do naší smečky Dorotka.