Říjen 2017

Na přivolání já jsem pes. Opravdu. Pokud bych měla vybrat 2 povely, do kterých se vyplatí investovat čas a úsilí, pak je to přivolání a posazení. Možná budete překvapeni, jakou sílu tyto dva povely mají, jak vám ulehčí život a pomohou vám domluvit se s vaším psem. Často mohou dokonce vyřešit i zapeklité situace na procházce. Dnes vám prozradím, jak to udělat, abyste mohli dát svému psu co nejvíce volnosti a zároveň se na něj mohli stoprocentně spolehnout. Pes, na kterého není spoleh, je při puštění na volno potenciálně nebezpečný nejen okolí, ale i sám sobě. Avšak když máte přivolání dobře zvládnuté, je to paráda. Já osobně na procházce mívám nejraději smečku „na nahuláče“ – bez obojků a vodítka.

Asi si hodím šňůru

Musím přiznat, že se příliš neorientuji v moderních pomůckách pro výcvik psů. My používáme obyčejný široký obojek, hladké ploché vodítko na šroubovací karabinu a 25 m dlouhou stopovačku. Stopovačka. Jak já ji nesnáším! Je to dlouhá šňůra, která je volně položená na zemi (to znamená, že ji nedržím v ruce) a pes ji za sebou tahá. Díky tomu ho mám na takové zastaralé dálkové ovládání. Ta šňůra je někdy na šňůru. Často zavazí, občas se někam zamotá, někdy na ní šlápnete a nechtějte vědět, jak to vypadá, když jí musíte na konci procházky smotat a venku je bláto a mokro. Už jsem říkala, že ji nesnáším? Paradoxně má tato silná negace velmi pozitivní efekt. Nutí mě se psem máknout, abych se jí co nejdříve zbavila. A to je pak táááková úleva, hodna bouchnutí šampaňského a zblajznutí čokoládových lanýžů.

Záleží, jak se na to podíváte

Každý, opravdu každý pes u nás na stopovačce začíná, včetně štěňátek. A to i ti, u kterých pánečci tvrdí, že pes na přivolání přijde. Musím se přiznat, že většinou náš pohled na to, zda pes zvládá či nezvládá přivolání je diametrálně odlišný od většiny majitelů psů. Takže jak to vidíme my: pes má přivolání zmáknuté ve chvíli, kdy se okamžitě po zavolání povelu otočí, nejkratší cestou svižným krokem jde ke mně a přesně na střed mého těla předsedne. Cestou se nezačuchá, neotáčí a rozhodně neznačkuje. V předsednutí čeká, dokud mu nedám další povel či ho neuvolním. Tato buzerace má své praktické opodstatnění. Přivolání totiž nejčastěji potřebujete v nějaké krizové situaci a pokud ji pes nemá zmáknutou perfektně v klidu, tak v krizi vám to neudělá už vůbec. Když jej má zvládnuté parádně, přichází z jakékoli situace – když si lelkuje, když odpočívá, když někde žere nějakou dobrotu (obyčejně dosti smradlavého rázu), když se kamarádí či naopak vůbec nekamarádí s cizím psem, když má vypnutý mozek díky háravé feně, když mu před nosem vyběhne zajíc… Vsadím se, že si další situace dokážete doplnit sami.

Potichoučku, polehoučku

Další, co pro přivolání psa potřebujete, je už jen jednoduchý povel „ke mně“ a práce s vaším tělem. Pokud vám můžu radit, snažte se tento povel na psa nekřičet ani na sebe nijak jinak neupozorňovat plácáním, hopsáním, máváním a podobně. Mluvte na něj normálním hlasem. Pes má mnohonásobně lepší sluch než my a hlavně, když na něj nebudete křičet, bude více ve střehu. Tuto metodu používají ve škole někteří učitelé, vzpomínáte, jak jste natahovali uši, když začali šeptat? My měli na střední takovou zástupkyni ředitelky. Zkuste se u ní inspirovat. My se inspirujeme až do takové míry, že v určité fázi dáváme psům přivolání pouze posunkovou povelovou technikou. Obzvláště, když má některý z našich pejsků tendenci přehlížet nás jako širé lány a dělat, že ovládáme superschopnost neviditelnosti. Díky šňůře vždy docílíme svého a navíc si nás dotyčný začne víc všímat a to je přesně to, co chceme.

Je to sólista, nekřičí s davem

A teď malá pohádka o přivolání. Ráda bych Vám představila jednoho sympaťáka. Jmenuje se Buddy, je to anglický špringršpaněl a byl mu necelý rok, když jsme se potkali. Teda, když za náma pánečkům na procházce utekl. Je to takový veselý pes, v jádru klaďas, se kterým je dobrá domluva, jen si občas zalumpačí. To, co jeho majitele trápilo, bylo chování venku. Z Buddyho se tam stával tak trošku sólista. Na procházkách ho často vůbec neviděli, protože vzal prostě kramle. Pak se náhle objevil ve chvíli, kdy sám uznal za vhodné. Začínaly být potíže i s tím, když potkal nějakého psa. Prostě si s ním chtěl měřit síly.

V první řadě bylo třeba usměrnit chování Buddyho před tím, než jsme na procházku vyrazili. Tak se těšil, že měl naprosto zatemnělý mozek a vůbec nevnímal, co se kolem něho děje a že by snad po něm i někdo něco mohl chtít. Proto jsme jej vrátili do reality pár povely, které jej přivedli zpátky ke koncentraci a poté dostal povel „volno“. Stopovačka byla volně položená, páneček se zastavil a dal povel „ke mně“. Když to bylo Buddymu fuk a páneček tam stál jak namalovaný, přišlápl si stopovačku, sehnul se k nejbližšímu konci a Buddyho si přitáhl. Doladil ho do předsednutí a moc ho pochválil. Přiměl ho, aby vydržel v povelu, dokud jsme ho opět neuvolnili. Když se na obzoru objevil pes, páneček ho opět přivolal a posadil ho, dokud pes neprošel. A tak pořád dokola.

Dnes Buddy chodí bez stopovačky. Drží se pánečků na dohled, protože ví, že kdykoli může zaznít přivolání a ono opravdu několikrát za procházku zaznívá. Je dokonce odvolatelný, když ucítí zajíce nebo když si hraje se svou psí kámoškou. A víte co? Ve chvíli, kdy Buddy zjistil, že je páneček důsledný a má situaci pod kontrolou, přestal si ostatních psů všímat. Prostě přestal řešit to, co mu nepříslušelo. Vypadá to snadně? Ono to v podstatě snadné je, ale je potřeba to společně odmakat a to hlavně mezi tréninky, na každé procházce. Pánečci ani jednou nedovolili, aby Buddy nesplnil a stopovačku neodepli dřív, než na to byl Buddy připraven.

Venku dobře, doma taky

Nezapomeňte, že o stoprocentní reakci na přivolání se nebavíme jen venku, ale i doma či na dvoře. Tam jen místo stopovačky používáme tzv. couračku, což je volně položené vodítko či nějaká kratší šňůra, kterou pes neustále tahá za sebou. Je to možná opruz, ale pamatujte, že každý povel, který zazní a není psem splněn proto, že na něj nemáme „ovládání“, vám maže několik týdnů již vykonané práce a zároveň narušuje důvěru vašeho psa. Takže pokud nemáte psa pod kontrolou, tak povel prostě nedávejte, nadejte sami sobě, jak bláhoví jste a příště ať ho máte na ovladači.

Trojnásobná radost

A jak vypadá přivolání u našich psů? Jelikož je naše smečka vícečlenná, na přivolání má každý své pevné místo, na které se vždy řadí. Mají ho určené podle toho, jak sedí u nohy, aby se jim dobře přiřazovalo z předsednutí k noze. Je to někdy sranda pozorovat, jak se různě přeskakují či podlézají, když náhodou jeden zalumpačí a sedne kámošovi na místo. Ale moc často se to nestává, protože obzvlášť Majda na své privilegované místo u nohy nikoho nepustí.

Takže na závěr vás musím zklamat. Nemám záhadnou přivolávací pilulku, je to prostě o každodenní práci. Jestli chcete mít pohodové procházky, makejte na přivolání. Strpte nepohodlí stopovačky a představujte si chvíli, až tu šňůru jednou odepnete a pes k vám okamžitě poběží. Slibuju, že ten pocit radosti vás bude hodně bavit!

Jednou z našich hlavních činností je činnost překladatelská. Překládáme našim klientům do lidského jazyka to, co jim říká jejich pes. Může se jednat o postavení těla, výrazy, chování. Zároveň překládáme lidem, co říkají oni svým psům, a učíme je, jak  vzájemně komunikovat, aby si společně rozuměli. Občas se u toho všichni dost bavíme. Rodina jedné naší klientky venčila svoji roční fenku vždy, když fenka začala skákat na pověšené vodítko v chodbě. Domnívali se, že se jí chce na záchod. Když byla fenka sama doma, vydržela klidně sedm hodin v kuse bez venčení. Když přišli ostatní členové „smečky“ domů, běhali ven po 2 hodinách. Smáli jsme se, že je vodítko vlastně fenčino dálkové ovládání čtyř členů rodiny, aniž si toho všimli.

Často také vidíme a slyšíme stížnosti majitelů, že je jejich pes neposlouchá. Někdy ale ani pes rozumět nemůže – člověk mluví zmateně, nejednoznačně, někdy mnoha slovy řekne obsahově velmi málo. Ve finále tak vůbec nezajistí, aby pes udělal to, co po něm chce. Pes si zvykne, že jeho pán hodně mluví, ale nic moc nechce. Už jste někdy viděli na ulici křičícího majitel psa: „Pojď sem, dělej, k noze, honem, tak pojď sem, ke mně, dělej!“ Vy byste věděli, co máte udělat?

A jak tedy mluvíme my s naší čtyřnohou smečkou?

1. Co nejméně

A tím myslím co nejméně slovy. Chováním, postojem a energií s nimi mluvíme velice často, aniž si to uvědomujeme. Co se však týče slov, psi je vlastně příliš nepotřebují. Proto si hlídáme, abychom málo mluvili a hodně konali. Prozradím vám tajemství, ale nesmíte ho nikomu říct. Mám babičku, která pořád mluví. Jakože pořád. Dokonce ani nepotřebuje, abyste jí říkali takové to „aha, hmmm“, takže asi po půl hodině vypínám. Znáte to? Pokud na svého psa hodně mluvíte, buďte si jistí, že on to zná. A to, když psi vypínají, je ještě ta lepší varianta. Jsou totiž také psi, kteří se vám pořád snaží vyhovět a vnímají jakékoli podněty. Pokud na ně pořád mluvíte, tak nemají daleko k šílenství.

V záplavě slov také zaniká to, když opravdu po psovi něco chcete. Naštěstí pro vás, pokud jste si už četli náš článek o důslednosti, pamatujete si, že když po psovi něco chcete, tak to prostě musíte dotáhnout do konce. Věřte nebo ne, pokud to začnete opravdu dodržovat, dobře si rozmyslíte, kdy nějaký povel dáte a kdy budete raději mlčet jako pěna ;-).

2. Nejjednodušeji, jak jen to jde.

Jednoduchost bývá zpočátku to nejsložitější. V podstatě to znamená, že každou situaci řešíme skrze povely, ať standardní (sedni, lehni, ke mně, místo…) nebo domácké (bucni, jdeme, počkej…). V první řadě máme vždy jasno v tom, co po psovi chceme, jak má vypadat to, co pes udělá. Každý povel má jasný předobraz, který jsme schopni pokaždé zopakovat úplně stejně. Pak už není těžké psům vysvětlit, co se po nich žádá, protože sami víte, co chcete. Nedostanete se tedy do situace, jako páníček na začátku článku.

3. Bez slovního opakování

Povel svým psům říkáme vždy jen jednou. Toto je tak zásadní, proto to ještě zopakuji: povel říkáme jen jednou. Pokud ho pes nesplní, bez řečí zajistíme, aby ho splnil. K tomu nám pomáhá vodítko, stopovačka nebo například stlačení psa rukou do povelu. Ve chvíli, kdy máme psa v povelu tak, jak jsme si to na začátku představovali, vždy ho s radostí pochválíme. Pokud povel poruší, bez řečí ho dáme do úplně stejné pozice jako předtím a opět upevníme správnou pozici pochvalou. V povelu zůstane tak dlouho, dokud mu nedáme „volno“ nebo dokud nedostane jiný povel.

4. Říkáme jim, co chceme, ne co nechceme

Když pes dělá něco, co se nám nelíbí, zásadně nepoužíváme slova jako „fuj“, „přestaň“, „nesmíš“ nebo „nechej“. Jsou to jen slova, která ve skutečnosti nic neznamenají, které ani nedokážete psovi předvést. Uvedu vám příklad. Dorotka naše nejmladší, skoro dvouletá fenka je chodící popelnice. Pořád něco žvýká a nejraději má ty nejsmradlavější věci, které si dokážete představit. Navíc bydlíme mezi poli, takže občas narazíme na nějakou tu mrtvolku. Když něco cestou najde a vidím, že má čumák zaražený v trávě a sanice se rychle hýbe, nekřičím na ni: „Doroto fuj! Ty prase, mazej!“ Místo toho se nadechnu, vydechnu, znova nadechnu a vydechnu a v klidu dám povel: „Dorka, sedni!“ Protože má naučeno, že vždy musí okamžitě splnit, splní. Jak se soustředí na mě, při dosedání většinou pustí ten humus z pusy, takže ho ani nemusím vytahovat. Výsledkem je, že přestane žrát tu mňamku, navíc si potrénujeme posazení na dálku a ještě dostane pochvalu za splnění povelu. V sedu čeká, dokud k ní nepřijdu a z povelu ji neuvolním. Obvykle dostane ještě pár povelů, čímž ji nenápadně od té mňamky odvedu, aniž bych ji upozornila, že se mi z toho zvedá kufr. Jelikož jsem opravdu důsledná, frekvence žraní nechutností se výrazně snížila. Pro Dorku je prostě lepší si jen tak pobíhat, čuchat a prozkoumávat, než pracovat. Takže si vždy dobře rozmyslí, jestli jí to stojí za to. A kdo je vítěz?

5. V pohodě

Další věc, která je naprosto zásadní, je hlídat si, jak se u práce se psem cítíme a jak u toho vypadáme. Nemyslím tím, že se musíte vyfiknout a skočit si ke kadeřníkovi. Hlídáme si však postavení těla, výraz tváře a znění hlasu. Na tohle se zpočátku velmi zaměřujeme s našimi klienty a dáváme jim zpětnou vazbu na to, co vidíme, že říká jejich tělo. Někdy například řeknou rázně psovi „místo“, ale jejich tělo říká „prosím, mohl bys to udělat, buď tak hodný“. No nebyli byste z toho zmatení?

Také si hlídáme, jestli nejsme naštvaní, nervózní či nejistí. Protože psi jsou na to velice citliví a to tak, že jen díky své energii dokážeme úplně změnit výraz psa či úspěšnost jeho práce. Nejhorší je, že tím můžeme velice úspěšně jeho práci kazit. Ale můžu vás uklidnit. Jakmile získáte nástroje, které vám pomohou řešit různé situace a získáte sebedůvěru ve vedení psa, už vás jen tak něco nerozhodí. Protože v každé nepříjemné situaci najdete řešení a provedete tím v pohodě i svého psa. Nezapomínejte, že jste ten, který si ví rady v každé situaci. A to i tehdy, když si rady neví. Pokud budete vy nejistí a nesoustředění, nemůžete jistotu, klid a soustředěnost vyžadovat od vašich psů.

Tak a to by pro začátek stačilo. Doufám, že teď nebudete mít pocit, že si nemáte se svým psem povídat. To rozhodně ne! Vím, že si spousta lidí pořídila psa, aby si měla s kým pokecat. Já to znám, jsem na rodičovské a můj manžel se vrací večer, kde je celý den v kontaktu s lidmi. Takže si dokážete představit, jak jsem za těch šest černých plachťáků vděčná. Ale když už po psovi něco chcete, tak zkuste být struční, jasní a výstižní. Uvidíte, že konečně dostane vaše komunikace ten správný šmrnc.

Pojďme se dnes mrknout na to, jak krmit psy. Nechci si s vámi povídat o tom, zda krmit BARFem, granulemi či konzervami. Na to odborníci nejsme. To by byla otázka spíše na veterináře či psího výživového poradce. Také záleží na vašich časových a finančních možnostech, případně návycích. Spíše toto téma vezmeme z pohledu kultury stolování. Divili byste se, kolik našich klientů na začátku spolupráce dělá při krmení poměrně zásadní chyby. A protože my osobně považujeme krmení psů za jednu z nejdůležitějších částí každého dne a tento rituál velice rádi využíváme k budování vztahu s našimi i cizími psy, popovídám vám, jak to u nás probíhá.

Vánoce, Vánoce přicházejí

V první řadě nikdy nenecháváme psům celodenní přístup k žrádlu. Toto bývá jedna ze základních chyb, se kterými se setkáváme, obzvláště u psů pobývajících na dvoře. A přitom je to nesmírně důležité. Krmení přesně stanovených dávek 1x – 2x denně nám pomáhá v utváření vztahu se psy. My jsme ti, kdo jim přiděluje jídlo. My jsme ti, s kým si spojují něco, co je jim velice příjemné. A to rozhodně chceme!

Někdy se setkávám s tím, že psi, jejichž úkolem je pouze dělat lidem společníka, bývají apatičtí. Nic moc je nebaví, nic moc je netěší, doma jen šontají či polehávají. A když mají navíc celodenní přístup k žrádlu, tak je nic nedokáže vytrhnout z letargie. Jeden náš klient také nechával svému psovi přístup k žrádlu celý den. Tvrdil mi, že není moc pažravý, že se toho celý den skoro nedotkne. Okamžitě jsme rituál krmení změnili a ejhle. Pes se začal na svůj příděl těšit, okamžitě hned vše zblajzl a jakoby ožil. Není hezčí pocit, než to, když se váš pes na jídlo těší a okamžitě má snědeno. Vzpomínáte, jaké to bylo, když jste byli malí a těšili se na Vánoce? Dopřejte psům Vánoce každý den. Nemalý bonus tohoto způsobu krmení je i to, že máte naprosto dokonalý přehled o zdravotním stavu svého psa. Ve chvíli, kdy například my zjistíme, že psi nežerou, nebo třeba jen žerou pomaleji, než obvykle, začneme je více pozorovat a obvykle to signalizuje nějakou potíž.

Odměrka, základ rodiny

Další věcí, na které lpíme, je přesná dávka krmiva. Jsme zastánci odměrek. Naše nejmladší Dorka v pubertě hodně vyrostla, všude jí lezly kosti, vypadala jakobychom jí týrali hladem. Někdy nemůžou psi přibrat z různých důvodů, ať jsou to paraziti, odlišné spalování energie, či nějaké zdravotní obtíže. Tím, že víme, kolik žrádla dáváme, jsme jako první věc zkusili prostě dávku zvýšit nad její váhový limit. Okamžitě to zabralo, takže bylo jasné, že nejde o zdravotní problém, ale jen potřebuje více žrádla. Triviální, že? Vypadá to jako banalita, ale hlídat váhu u psů je nesmírně důležité. Vnímáme to obzvláště proto, že se čím dál častěji setkáváme s obézními psy.

Hodina H

Někteří cvičitelé doporučují dávat psům jídlo vždy ve stejnou dobu. Toho rozhodně zastánce nejsme, připadá nám to velice nepraktické jak pro psa, tak pro majitele. Psi si velice rychle vytvoří tzv. vnitřní hodiny. Na cokoli. Pokud dáváte jídlo ve stejnou dobu, tělo psa si zvykne a začne v tu dobu mít hlad. A začne otravovat. Změní se vám podmínky a pes, který bude mít silně vytvořený návyk na čas, to bude snášet velice špatně. A vy možná ještě hůř, protože jste zvyklí, že pes vždy dostává v 8 hodin a teď nejste schopni to zajistit. Pokud máte psa, který jí v naprosto rozdílné časy, tak z nějakého zpoždění nebudete dělat vědu ani vy, ani on. Je pro vás oba výhodné mu dávat jídlo tak, aby v tom nenašel žádný časový klíč. Nebojte, hlady neumře.

Očistná kůra

Když už jsme u toho umírání hlady, našim psům dáváme minimálně jednou týdně hladovku. Je dobrá na pročištění organismu. Náš nejstarší desetiletý Vincek si ji dokonce sám někdy prodlouží. I když jim kručí v břiše, je to pro ně velmi příjemné úplně se vyprázdnit. Vždyť pravidelný půst se doporučuje i u lidí.

Doporučujeme také vynechat ranní příděl žrádla tehdy, když očekáváte, že bude mít pes během dne nadměrnou fyzickou aktivitu. Rozhodně nekrmte psa dvě až tři hodiny před běháním, skákáním nebo větším skotačením, zbytečně zvyšujete riziko velmi nebezpečné torze žaludku.

Etiketa stolování

Důvodem pro cílené udržování slušného chování psů před krmením je ukázat jim, že to máme ve svých rukou. U nás po celou dobu přípravy krmení musí psi čekat a být klidní. Dříve dostávaly posazení, ve kterém museli vydržet po celou dobu, dnes už povel ani nepotřebují. Jakmile se k nim s miskami otočíme, jejich úkolem je sednout si a vydržet. Psi v aktivním výcviku dostávají před jídlem pár povelů, které jsou jim ušité na míru. Poté čekají na gesto, že mohou jíst. Každý z našich psů má svoji vlastní misku položenou vždy na stejné místo. Při jídle si všímají pouze svého žrádla, neexistuje, aby chodili do cizích misek. Když některý dojí jako první, v klidu čeká, než dojedí ostatní, případně sám od misek odchází. Pokud pes odejde od rozjedeného jídla, miska je mu okamžitě odebrána a dostává jídlo až zase při příštím krmení. Ale to se u nás nestalo už roky.

Když každému z našich psů někdo z rodiny sáhne do misky, přestanou jíst a ustoupí. Vyjma vyjádření respektu směrem k vám má toto chování  několik praktických důvodů: když jim zapomeneme dát předepsané léky a musíme je ještě přidat do žrádla či když se naše malá dcera při krmení motá a snaží se pomoct.

Podtrženo, sečteno

A teď malý motivační příběh opět o naší hvězdě Dorotce. Její krmení bylo ze začátku o nervy. Byla z útulku zvyklá, že před jídlem nastává hotová davová psychóza a toto chování si přenesla i k nám. Před jídlem vyváděla, pískala a štěkala, nebyla schopná se uklidnit. Při jídle byla ve stresu, jedla rychlostí blesku (nadměrné hltání by mohlo také způsobovat zdravotní komplikace). Jakmile dojedla, cpala se ostatním psům do misek, klidně je i odstrčila. Naštěstí jsou naši starší psi zvyklí, že takovou nekázeň řešíme my a nezačali si ji s Dorkou řešit oni. Okamžitě jsme začali s nápravou. Její usměrnění a trvání na slušném chování způsobilo, že se výrazně zklidnila. Jeden z nejhezčích pocitů pro nás bylo, když začala jíst normálním tempem a přestala být ostražitá. Nyní je schopná jíst vedle dvou dalších domácích psů a za zády mít klidně další dva cizí. Do misky ji pravidelně sahá naše malá dcerka, vytáhne jí pár granulí a Dorotka je úplně v klidu. Ví, že při dodržení pravidel dostane svůj příděl, o který ji nikdo nepřipraví, a může se cítit i u žrádla v bezpečí. Proto neřeší okolí, které máme pod kontrolou my. A konečně pro nás všechny začalo být  každodenní krmení pohodička.

V poslední době se stává, že se mě klientky (ano, opravdu to prozatím vždy byly ženy) ptají, jak zvládáme 3 psy, dítě, manželovu práci na plný úvazek a ještě rozjíždět podnikání. Jsou dvě možnosti, jak to vše zmáknout a nezbláznit se. Buď mít skvěle ovladatelné dítě, nebo skvěle ovladatelné psy. S tím prvním rozhodně nemohu sloužit. Naší holčičce je rok a půl a musím přiznat, že přivolání nic moc a to nemluvím o dlouhodobém odložení. Na rozdíl od psů bych ji před obchodem samotnou čekat nenechala :-). S čím vám však můžeme poradit, je právě ta část se psy.

Jedním ze zajímavých jevů, se kterým se u našich klientů setkáváme, je, že mají v hlavě oddělené dva světy. Jeden je na cvičáku a druhý doma. Na cvičáku fungují se svými psy na základě principů, které je učíme, ale jakmile si řekneme „mějte se“, jakoby to, co doteď platilo, s ukončením tréninku najednou platit přestalo, a oni se vrací do svých stereotypů. Proto při naší práci dbáme na propojení těchto světů. Skupinová práce na neutrálním prostoru se prolíná s individuální prací přímo doma u klientů, aby věci, které se naučí na tréninku, dokázali co nejrychleji a nejefektivněji přenést do svého běžného života a tím dosáhli potřebné změny. Rozhodně po nich nežádáme, aby se psy cvičili doma, ve smyslu stoupnu si a hodinu trénuji. Zpočátku, než dostanou základní pravidla do těla, to mají dokonce zakázáno. Chceme však po nich, aby to, co na tréninku cvičíme, začali se svými psy prakticky používat v běžném životě.

Jak to myslím vám ukážu na takovém běžném všedním dni u nás doma.

Náš denní režim je nastaven tak, abychom zvládali trénovat s našimi psy a přitom tím nestrávili mládí. Je pro nás extrémně důležité, aby perfektně fungovali, zejména proto, že od nich očekáváme pomoc s dalšími psy. Anebo alespoň to, aby nám práci neztěžovali.

Když se s dcerou vzbudíme, je naším prvním úkolem psy vyvenčit. Oblékneme se a připravíme je. Přinesu obojky, sednu na pohovku a zavelím: „děcka, otoč se“ (našim psům říkáme „děcka“, protože za prvé pocházím z Brna a za druhé je v některých situacích výhodnější oslovit je všechny naráz než každého zvlášť).  Psi přijdou, otočí se zády, posadí se a v klidu si nechají nasadit obojky. Na podávání mám malou asistentku. Pak se přesuneme do chodby, kde dostanou přivolání a nechám je sedět, dokud se nenachystá lidská část smečky. Přinesu náhubky, psi stále sedí. Pak dám dceru do nosítka, psi stále sedí. Zjistím, že má v plince nálož, jdeme to umýt, psi stále sedí. Opět ji dám do nosítka, psi stále sedí. Dostanou volno a jdeme. Na procházce mívají posazení na dálku či přivolání dle potřeby – když někoho potkáme, když projíždí auto, cyklista nebo kolem nás proběhne zajíc, koroptev či jiná dobrota.

Když přijdeme domů, psy posadím a nejprve se postarám o sebe a dceru. Jejich odstrojování a utírání tlapek přijde na řadu až po nás. Chystám snídani, oni se motají kolem. Jakmile zasedneme ke stolu, mají povel „bucni“. Znamená to „lehni si jakkoli na místo, kde se právě nacházíš, nemusíš přesně držet lehnutí a buď v klidu, dokud nedostaneš volno“. Takto se nasnídáme, aniž by nám někdo funěl do talíře a zároveň mohou být s námi v kuchyni. Když něco spadne pod stůl, mají bonus. A já taky, protože to nemusím uklízet.

Po naší snídani dostanou žrádlo. Pomáhá mi ho chystat dcera, velikou zábavou je sypat granule do misek a potají si jednu strčit za škraň. Psi v klidu čekají, až je k miskám pustím (pár slov o krmení psů si můžete přečíst tady). Zbytek dne probíhá tak, že psům střídám čas volné zábavy, kdy se povalují různě po domě, hrají si s dcerou či spolu, sledují, co dělám, zejména když vařím, a čas nařízeného odpočinku, kdy jsou odesláni na místo. Tam setrvávají, dokud je nepustím (pamatujete na článek o důslednosti?).

Odpoledne přijede manžel z práce, vezme psy a dceru na velkou procházku. Chystání je stejné, jako u ranní procházky, venku obyčejně více využívá povelové techniky. Zejména proto, že odpoledne je venku větší šrumec. Pokud jdeme všichni spolu, hrajeme s nimi různé hry – na hledání, na běhání k pánečkovi apod. Když jsme s dcerou na hřišti, bývají odloženi vedle hřiště a v klidu čekají.

Po procházce mívají opět nakázaný odpočinek, po naší večeři dostanou krmení, před spaním je vypustíme před dům na vyčurání. Jsou naučení, že otevřeme dveře, sami si vyběhnou a po vykonání potřeby okamžitě běží zpátky. Pro nás ideální, když je zima či když prší, nemusíme vytáhnout paty z domu. A pak už pusu, pomodlit a spát.

Všimněte si, že náš život je plný rituálů. Psi dostávají poměrně dost povelů, ale je to naprosto přirozená součást jejich života. Pokud máme doma nějakého psa na hlídání, dbáme na časovou strukturu ještě více, protože jim zařazujeme větší podíl práce. Nový pes nám sám „řekne“, co potřebuje, na co se máme zaměřit. A věřte, že psi nám svým chováním prozradí na své páníčky spoustu věcí a pro nás je pak jednodušší dát jim doporučení, co změnit.

To, že psi u nás mají strukturovaný čas a režim skoro jako na táboře, kdy se střídá volný čas s jasným programem, má na ně skvělý dopad. Jsou klidní, ovladatelní, dodává jim to pocit bezpečí. Rozumí pravidlům a jsou schopni je dodržovat. Vědí, že máme vše pod kontrolou, že to máme ve svých rukou. Když jsou například odeslaní na místo, ví, že se o nic nemusí starat a v klidu mohou odpočívat. Když dáme jasnou strukturu například štěňatům, velmi jednoduše se pak učí hygieně a přirozené poslušnosti. A nám to umožňuje zmáknout celý ten kolotoč, aniž bychom potřebovali speciální čas na upevňování povelové techniky, zvládáme běžné situace bez stresu a nevládne u nás chaos. Teda většinou ;-).