Na přivolání já jsem pes. Opravdu. Pokud bych měla vybrat 2 povely, do kterých se vyplatí investovat čas a úsilí, pak je to přivolání a posazení. Možná budete překvapeni, jakou sílu tyto dva povely mají, jak vám ulehčí život a pomohou vám domluvit se s vaším psem. Často mohou dokonce vyřešit i zapeklité situace na procházce. Dnes vám prozradím, jak to udělat, abyste mohli dát svému psu co nejvíce volnosti a zároveň se na něj mohli stoprocentně spolehnout. Pes, na kterého není spoleh, je při puštění na volno potenciálně nebezpečný nejen okolí, ale i sám sobě. Avšak když máte přivolání dobře zvládnuté, je to paráda. Já osobně na procházce mívám nejraději smečku „na nahuláče“ – bez obojků a vodítka.
Asi si hodím šňůru
Musím přiznat, že se příliš neorientuji v moderních pomůckách pro výcvik psů. My používáme obyčejný široký obojek, hladké ploché vodítko na šroubovací karabinu a 25 m dlouhou stopovačku. Stopovačka. Jak já ji nesnáším! Je to dlouhá šňůra, která je volně položená na zemi (to znamená, že ji nedržím v ruce) a pes ji za sebou tahá. Díky tomu ho mám na takové zastaralé dálkové ovládání. Ta šňůra je někdy na šňůru. Často zavazí, občas se někam zamotá, někdy na ní šlápnete a nechtějte vědět, jak to vypadá, když jí musíte na konci procházky smotat a venku je bláto a mokro. Už jsem říkala, že ji nesnáším? Paradoxně má tato silná negace velmi pozitivní efekt. Nutí mě se psem máknout, abych se jí co nejdříve zbavila. A to je pak táááková úleva, hodna bouchnutí šampaňského a zblajznutí čokoládových lanýžů.
Záleží, jak se na to podíváte
Každý, opravdu každý pes u nás na stopovačce začíná, včetně štěňátek. A to i ti, u kterých pánečci tvrdí, že pes na přivolání přijde. Musím se přiznat, že většinou náš pohled na to, zda pes zvládá či nezvládá přivolání je diametrálně odlišný od většiny majitelů psů. Takže jak to vidíme my: pes má přivolání zmáknuté ve chvíli, kdy se okamžitě po zavolání povelu otočí, nejkratší cestou svižným krokem jde ke mně a přesně na střed mého těla předsedne. Cestou se nezačuchá, neotáčí a rozhodně neznačkuje. V předsednutí čeká, dokud mu nedám další povel či ho neuvolním. Tato buzerace má své praktické opodstatnění. Přivolání totiž nejčastěji potřebujete v nějaké krizové situaci a pokud ji pes nemá zmáknutou perfektně v klidu, tak v krizi vám to neudělá už vůbec. Když jej má zvládnuté parádně, přichází z jakékoli situace – když si lelkuje, když odpočívá, když někde žere nějakou dobrotu (obyčejně dosti smradlavého rázu), když se kamarádí či naopak vůbec nekamarádí s cizím psem, když má vypnutý mozek díky háravé feně, když mu před nosem vyběhne zajíc… Vsadím se, že si další situace dokážete doplnit sami.
Potichoučku, polehoučku
Další, co pro přivolání psa potřebujete, je už jen jednoduchý povel „ke mně“ a práce s vaším tělem. Pokud vám můžu radit, snažte se tento povel na psa nekřičet ani na sebe nijak jinak neupozorňovat plácáním, hopsáním, máváním a podobně. Mluvte na něj normálním hlasem. Pes má mnohonásobně lepší sluch než my a hlavně, když na něj nebudete křičet, bude více ve střehu. Tuto metodu používají ve škole někteří učitelé, vzpomínáte, jak jste natahovali uši, když začali šeptat? My měli na střední takovou zástupkyni ředitelky. Zkuste se u ní inspirovat. My se inspirujeme až do takové míry, že v určité fázi dáváme psům přivolání pouze posunkovou povelovou technikou. Obzvláště, když má některý z našich pejsků tendenci přehlížet nás jako širé lány a dělat, že ovládáme superschopnost neviditelnosti. Díky šňůře vždy docílíme svého a navíc si nás dotyčný začne víc všímat a to je přesně to, co chceme.
Je to sólista, nekřičí s davem
A teď malá pohádka o přivolání. Ráda bych Vám představila jednoho sympaťáka. Jmenuje se Buddy, je to anglický špringršpaněl a byl mu necelý rok, když jsme se potkali. Teda, když za náma pánečkům na procházce utekl. Je to takový veselý pes, v jádru klaďas, se kterým je dobrá domluva, jen si občas zalumpačí. To, co jeho majitele trápilo, bylo chování venku. Z Buddyho se tam stával tak trošku sólista. Na procházkách ho často vůbec neviděli, protože vzal prostě kramle. Pak se náhle objevil ve chvíli, kdy sám uznal za vhodné. Začínaly být potíže i s tím, když potkal nějakého psa. Prostě si s ním chtěl měřit síly.
V první řadě bylo třeba usměrnit chování Buddyho před tím, než jsme na procházku vyrazili. Tak se těšil, že měl naprosto zatemnělý mozek a vůbec nevnímal, co se kolem něho děje a že by snad po něm i někdo něco mohl chtít. Proto jsme jej vrátili do reality pár povely, které jej přivedli zpátky ke koncentraci a poté dostal povel „volno“. Stopovačka byla volně položená, páneček se zastavil a dal povel „ke mně“. Když to bylo Buddymu fuk a páneček tam stál jak namalovaný, přišlápl si stopovačku, sehnul se k nejbližšímu konci a Buddyho si přitáhl. Doladil ho do předsednutí a moc ho pochválil. Přiměl ho, aby vydržel v povelu, dokud jsme ho opět neuvolnili. Když se na obzoru objevil pes, páneček ho opět přivolal a posadil ho, dokud pes neprošel. A tak pořád dokola.
Dnes Buddy chodí bez stopovačky. Drží se pánečků na dohled, protože ví, že kdykoli může zaznít přivolání a ono opravdu několikrát za procházku zaznívá. Je dokonce odvolatelný, když ucítí zajíce nebo když si hraje se svou psí kámoškou. A víte co? Ve chvíli, kdy Buddy zjistil, že je páneček důsledný a má situaci pod kontrolou, přestal si ostatních psů všímat. Prostě přestal řešit to, co mu nepříslušelo. Vypadá to snadně? Ono to v podstatě snadné je, ale je potřeba to společně odmakat a to hlavně mezi tréninky, na každé procházce. Pánečci ani jednou nedovolili, aby Buddy nesplnil a stopovačku neodepli dřív, než na to byl Buddy připraven.
Venku dobře, doma taky
Nezapomeňte, že o stoprocentní reakci na přivolání se nebavíme jen venku, ale i doma či na dvoře. Tam jen místo stopovačky používáme tzv. couračku, což je volně položené vodítko či nějaká kratší šňůra, kterou pes neustále tahá za sebou. Je to možná opruz, ale pamatujte, že každý povel, který zazní a není psem splněn proto, že na něj nemáme „ovládání“, vám maže několik týdnů již vykonané práce a zároveň narušuje důvěru vašeho psa. Takže pokud nemáte psa pod kontrolou, tak povel prostě nedávejte, nadejte sami sobě, jak bláhoví jste a příště ať ho máte na ovladači.
Trojnásobná radost
A jak vypadá přivolání u našich psů? Jelikož je naše smečka vícečlenná, na přivolání má každý své pevné místo, na které se vždy řadí. Mají ho určené podle toho, jak sedí u nohy, aby se jim dobře přiřazovalo z předsednutí k noze. Je to někdy sranda pozorovat, jak se různě přeskakují či podlézají, když náhodou jeden zalumpačí a sedne kámošovi na místo. Ale moc často se to nestává, protože obzvlášť Majda na své privilegované místo u nohy nikoho nepustí.
Takže na závěr vás musím zklamat. Nemám záhadnou přivolávací pilulku, je to prostě o každodenní práci. Jestli chcete mít pohodové procházky, makejte na přivolání. Strpte nepohodlí stopovačky a představujte si chvíli, až tu šňůru jednou odepnete a pes k vám okamžitě poběží. Slibuju, že ten pocit radosti vás bude hodně bavit!