Znám jedno veliké kouzlo. Je velice snadné a zároveň nekonečně mocné. Díky němu dokážu spoustu věcí se svým psem. Dokážu ho zklidnit, když je rozrušený, zastavit jej, když se chce rvát, díky němu zajistím, že mi nevkročí do silnice, pomáhá mi řešit situace s cizími a někdy velmi vtíravými psy a umím jej odnaučit skákat na cizí lidi. A protože vás mám ráda a nebudu škrt, prozradím vám to tajemství. Je to prostý a jednoduchý povel „sedni“.
Když jsme u nových klientů a ptáme se, který povel jejich pes umí, bývá to právě povel „sedni“. A je pravda, že ho často umí, jen ho ne pokaždé plní. Často k tomu potřebuje určité podmínky – aby nebyl kolem další člověk, jiný pes, projíždějící náklaďák nebo aby se mu prostě zrovna chtělo. Nejčastěji tento povel psi dělají dobrovolně, velmi ochotně a někdy dokonce i bez povelu, když zašustí sáček s nějakou dobrotou. Jindy se však tváří, že nikdy v životě neseděli. „Sezení? To já nesmím“.
Jak tedy vypadá povel „sedni“ v našem podání? Když ho řeknu, pes okamžitě pokládá zadek na zem, na místě, kde se nachází v okamžiku vyřčení povelu. „Sedni“ musí fungovat, i kdyby měl hlavu zabořenou v hnoji a já byla od něj na 100 metrů. V povelu zůstává, dokud k němu nepřijdu a neuvolním ho jiným povelem. Ale proč zase ta buzerace? Proč chci, aby sedali okamžitě a přesně na místě, kde se zrovna nacházejí? Protože abych mohla tento povel používat v praktickém životě, často hrají roli i vteřiny. Nevěříte? Mrkejte!
Jednu dobu jsme s Vinckem a Majdou bydleli v Maloměřicích. Je to brněnská čtvrť, ve které je štěstí žít. Naprosto jsem to tam milovala. Je to vlastně taková malá vesnička ve městě, kam se dostanete šalinou, teče tam řeka, je tam splav, kousek les, cyklostezky, spousta rodinek s dětmi, pejskařů a cyklistů. Bydleli jsme tam jen dva roky, ale bylo to jako dva roky prázdnin. Jsme zvyklí hodně chodit se psy na volno, což je občas trošku problematické pro projíždějící kola. Když máte psa před sebou a něco si třeba čuchá, nikdy nevíte, kdy ho napadne se rozejít a namířit si to přímo pod kolo. Zvláště pak, pokud na kolo nemá žádnou reakci a jeho přítomnost ignoruje. Když v tu chvíli dáte přivolání, bude se vám akorát tak motat, kde nemá, a je to pro cyklistu nepříjemné, často i nebezpečné. Proto vždy, když jsme viděli či slyšeli, že jede kolo, dali jsme psům posazení. V tu chvíli sedli, změnili se v solné sloupy a cyklista si je úplně klidně objel. My k nim došli, dali jim volno a šlo se čuchat dál. Často si však všimnete projíždějícího kola na poslední chvíli, obzvláště protože velmi málo cyklistů používá zvonek, takže je důležitá každá vteřina.
Nebo další příklad, proč tak fandím posazení. Váš pes skáče na lidi. Ano, můžete každého člověka instruovat, jak se má chovat a že má nebo nemá dělat to a tamto. Mohou se vám ježit chlupy na zátylku, že mu váš pes zašpiní oblečení, či se s lidmi hádat, že přece má rád lidi a nikdy nikomu neublížil. Ale možná bude jednodušší zmáknout svého psa. Co myslíte? Takže skáče na lidi. Začnu s ním dělat to, že když chce na někoho skočit, v klídečku zavelím: „sedni“ a povel opravdu vyžaduji. Co tím způsobím v hlavně psa? „Jupíííí, cizí člověk, toho přivítám, áááá vlastě si radši sednu, protože to stejně páneček bude chtít. Sice to se mnou šije, ale aspoň budu vrtět ocasem a tím nechám průchod svým citům.“ V tu chvíli dáte velikánskou pochvalu, ale z povelu uvolníte až tehdy, kdy bude klidný. Pak se pravděpodobně přivítá tak, že jen k cizímu člověku přijde, čuchne mu k noze, nechá se pohladit a půjde si řešit svoje. Když budete opravdu důslední, za čas to bude vypadat tak, že pes uvidí cizího člověka, podívá se na vás, jestli chcete nebo nechcete posazení a máte vyhráno. Protože teď už ani povel dávat nemusíte, už ho prostě nenapadne skákat na lidi. A proč je důležitá ta rychlost? Protože aby vám to dobře fungovalo, musíte povel dát ještě před tím, než pes skočí, tedy jít do prevence a trefit se do myšlenky, ještě než k činu dojde.
A teď trošku přitvrdíme. Na tréninku se mě teď jedna klientka ptala, co má dělat, když je její pes na volno a začíná být hustší atmosféra mezi psy. Ještě se neperou, ale začíná se k tomu pomalu schylovat. Ideální je jít do prevence. A co myslíte, jaký povel je ideální? No jo, fakt. Posadit svého psa. Čeho tím docílíte? Pes, který má perfektně zmáknuté posazení, najednou prostě sedne, ať už byl předtím v jakékoli emoci. Přestává se soustředit na protivníka, ale zaměstnává svůj mozek vámi a vašimi požadavky. No jo, ale teď je v nevýhodné pozici, že? Sedí a druhý pes ho přece napadne. Víte, co se však obyčejně stane? Váš pes se najednou chová nestandardně, jakoby proti přírodě. Neeskaluje konflikt, ani se nepodřizuje, prostě sedá. A to druhého psa obyčejně zmate a zarazí. V tu chvíli přiskočíte vy a situaci za svého psa vyřešíte třeba tím, že druhého psa vyblokujete tělem. Nevěříte? Tak přijďte k nám na trénink, tam se tomu hojně věnujeme. A proč trváme na superperfektním zmáknutí povelu? Protože tahle situace už je hodně vyšší dívčí, ale pejskaři se do ní dostávají velmi často. Ustojí to jen psi, kteří mají v mozku opravdu silně vytvořený spoj na sednutí.
Tak co, máte chuť stát se také kouzelníkem? Paráda, tak v tom případě už víte, kterým trikem začít. A věřte, budete ho předvádět velice často a rádi.