Káťa

Místo působení: Měnín

Specializace: zakladatelka služby, trenérka individuální i skupinové práce, online konzultace, hlídání, školka, zaškolování trenérů a vše kolem služby

Můžeš se nám v krátkosti představit?

Jsem maminka dvou dětí, v současné době majitelka dvou psů a zakladatelka služby “Vaníčkovi”.  Baví mě pomáhat lidem a psům spolu pohodově žít. Věřím, že každý pes, kterého máme doma a vnímáme ho jako člena rodiny nás částečně zrcadlí a naopak. 

Mým snem je vytvořit centrum, které by se zabývalo nejen psy, ale hlavně jejich majiteli a nabízelo služby pro celou “smečku”.

Řekni nám něco o svých psech?

Máme 13 letého pejska Vincka a 5 letou fenku Dorotku. Oba jsou kříženci a každý je úplně z jiného těsta. Oba nám pomáhají s pejsky od klientů, i když každý jiným způsobem.

Vincka mám od štěňátka, a prožili jsme spolu poměrně bouřlivé začátky (více si můžete přečíst zde). Dnes je z něj stařík, je už prakticky hluchý a v současné době je s většinou psů nekonfliktní, i když dříve tak tomu rozhodně nebývalo. Nejvíce jej používáme jako dobrého parťáka k počáteční socializaci psů pro naše klienty. 

Dorku jsme si vzali asi v půl roce z útulku. Je hodně aktivní, svá a velká provokatérka. U ostatních pejsků nám dokáže velice rychle ukázat, co v nich ve skutečnosti je. Zároveň jí ještě baví si s ostatními pejsky hrát, takže je občas i dokáže uvolnit. (o jejím příběhu si počtěte tady)

Dříve jsme měli ještě fenku Majdu, která se k nám dostala ve dvou letech, a která nám v deseti náhle zemřela. Byla tak trošku ve vlastním světě, ale nesmírně energická, do poslední chvíle se chovala jako ztřeštěné štěně. Příběh o Majdě si můžete počíst tady

Jak ses k práci se psy dostala? 

Byla to velmi dlouhá a klikatá cesta a dodnes se občas podivuji, jak se to vše zkoulelo. V dětství jsem žádného psa neměla, ani po něm netoužila. Na vysoké škole jsem však začala mít nutkavou představu, že jdu na zastávku trolejbusu se psem u nohy. Tato představa mě přivedla k tomu, že jsem si pořídila Vincka a jelikož jsem byla velmi nezkušená, vůbec jsem si s ním nerozumněla a řešila s ním spoustu potíží. Naštěstí jsem se dostala na jeden cvičák pro problematické psy a to mi doslova změnilo život. Přes spoustu překážek mě práce s ním začala bavit a trávila jsem na cvičáku veškerý svůj volný čas.

Časem jsem si pořídila Majdu a když jsem nastoupila na rodičovskou dovolenou, nejen, že jsme si přivezli Dorotku, ale rozhodla jsem se pomáhat dalším lidem. Hodně dlouho jsem se k tomu odhodlávala, a když se množil zájem známých našich známých, rozhodla jsem se, že to prostě zkusím. A tak jsme v roce 2017 začali cvičit první pejsky a jejich majitele. 

Co tě na tvé práci baví?

Práce se psy a jejich pánečky hodně posouvá mně samotnou – vyžaduje sebekontrolu a sebekázeň, musím se učit pracovat se svými emocemi, hranicemi, řešit situace, do kterých bych se bez psů nikdy nedostala. Jelikož pracujeme s širokou paletou různých plemen, vyžaduje to od nás velikou flexibilitu, kreativitu a široký repertoár nástrojů, které používáme.

Na práci s klienty je úžasné vidět, jak se posouvají a jak se to odráží na jejich psech. Jak se mění nejen jejich přístup, myšlení, ale vlastně i jejich fyzická stránka. Je krásné vidět, když se pes a člověk sladí a najednou to všechno do sebe zapadne a oni se stanou tím správným týmem.

Který povel máš nejraději?

Odložení. Je vlastně jedno v jakém povelu, zda je to v lehu, sedu či na místečku. Odložení mi přijde jako jeden z nejpraktičtějších povelů, protože se můžu spolehnout, že pes zůstane tak, kde jej zanechám a to mi neskutečně pomáhá v běžném životě.

Co myslíš, že je při soužití se psem nejdůležitější?

Sladit jeho a svoje potřeby. Jedním z témat v naší službě je hledat a nacházet rovnováhu, aby se těm dvěma spolu dobře žilo. 

Co Ti dělalo největší potíž při výchově či výcviku vlastního psa? 

Když si vzpomenu na toho prvního, Vincka, tak doslova úplně všechno. Psí svět byl pro mě tak hrozně cizí a nepochopitelný. Trvalo mi neuvěřitelně dlouho porozumět, jak Vinca myslí, být pro něj srozumitelná a vlastně se naučit s ním prostě žít.  

U naší druhé – Madlenky jsem měla potíže uvědomit si, že je diametrálně jiná než Vincek a že to co platí na něj u ní vůbec nemusí fungovat. Musela jsem se opět vrátit na začátek a hledat nové cesty k ní. 

Dorotka mě zase opět vrátila na pevnou zem. Vybral si jí manžel a já zjistila, že si k ní musím poměrně pracně hledat cestu. Dlouho jsem na její povaze shledávala nedostatky a musela jsem se cíleně zaměřovat na to, co jsou její silné stránky a ty oceňovat. Byla to pro mě velká práce, ale musím říct, že v současné době ji vnímám jako psa, který mě toho hodně naučil a myslím, že ještě hodně naučí. A cestu jsme si k sobě rozhodně našly, nevyměnila bych ji ani za nic. 

Na kterou situaci nikdy nezapomeneš?

Na tréninky praktické obrany s Vinckem. Bylo to v době, kdy už jsme si spolu začínali rozumnět a práce na obraně náš vztah posunula někam, kde jsem si to vůbec nedokázala představit. Byly jsme ten správný tým, mohli se spolehnout jeden na druhého a znali jsme se do detailu. Bylo to asi nejhezčí období, které jsem kdy s nějakým psem zažívala. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *