Místo působení: Měnín
Specializace: skupinový i individuální trénink pokročilých, hlídání, support Káti i trenérů
Můžeš se nám v krátkosti představit?
Jsem Radek, táta dvou dětí, manžel Káti, parťák dvou hafanů. Rád chodím, čtu, poslouchám hlasitou hudbu a koukám do map.
Řekni nám něco o svých psech?
Vinca je senior, už ho necháváme, aby si v klidu užíval důchodu. Ne, že bychom po něm vůbec nic nechtěli, ale třeba rychlost už není v jeho repertoáru. Jinak to byl náš první společný pes, je to pohodář, který se nikdy zvlášť nepředřel a vždy si hledá nejvýhodnější a nejméně náročnou cestu. Na druhou stranu už je nekonfliktní, pomáhá svým chováním uklidňovat jiné psy, které tu máme a kteří jsou někdy nervózní z cizího prostředí.
Dorotka je naopak střela, do všeho jde po hlavě. Umí si říci svoje a dokáže být provokatér. Nikdy však nejde do ostrého konfliktu. Je to srdcařka, neuvěřitelně oddaná a věrná svojí smečce – když se rozdělíme na dvě skupiny, nebo se někdo opozdí, vyhlíží a přebíhá, aby dávala skupinu dohromady. Má nevyčerpatelnou zásobu energie a nápadů, jak vymyslet nějakou blbost.
I když už s námi není, tak k nám pořád patří Madlenka, která byla osobnost se vším všudy. Krásný pejsek zřejmě s aristokratickými kořeny. Bohužel jsme až do osudné noci netušili, že měla problémy se srdcem a dodnes nám chybí do kompletí smečky.
Jak ses k práci se psy dostal?
Pocházím z myslivecké rodiny, takže psi kolem mě byli už odmala – Český fousek Arka, Velšteriér Besina, můj první pes Ela, která se dožila 18 let, u strejdy jezevčíci. Psů bylo kolem vždy dost.
Později mi životní dráhu zkřížila Káťa s Vincou, který už byl tehdy skvěle vycvičený a začal jsem s ním pracovat i já. Jeden pes je ale na dva málo, takže jsme si jeli pro výzvu jménem Madlenka. A protože jsme chtěli, aby další pes se mohl od prvních dvou učit, dokud měli dostatek síly a energie, pořídili jsme si neřízenou střelu Dorotku.
Jelikož platí, že 1 pes + 2 psi se rovná energie za 5 psů, museli jsme pracovat nejen s každým jako individualitou, ale i se všemi třemi jako s malou smečkou ve smečce větší. Vše ostatní už tak nějak vyplynulo.
Co tě na tvojí práci baví?
Pozorovat a učit se, jak je každý pes úplně jiný, ale přitom platí pořád stejná pravidla. Jen se občas musí vymyslet, jak ty pravidla uplatnit, protože každý malý šibal dokáže vymyslet tisíc různých nápadů na jejich obcházení.
Baví mě, když vidím, že lidé začínají svým psům rozumět, že se jim jejich vztah začíná pousouvat někam jinam.
Který povel máš nejraději?
Posazení, protože řeší plno náročných situací. A “volno”, protože to mám potom trochu volno i já.
Co myslíš, že je při soužití se psem nejdůležitější?
Důvěra, důslednost, nastavené hranice a mít přes všechny obtíže psa rád. Vím, že Dorotka je díky důvěře a důslednosti ochotná se mnou jít i tam, kam se jí nechce, nebo čeho se bojí – ten pocit, když podruhé jde překonat stejný “strach” naprosto bez problémů je skvělý.
Co Ti dělalo největší potíž při výchově či výcviku vlastního psa?
Kontrolovat vlastní emoce (kdo zná celý košík od exkrementů, nebo půl zad od mrtvé ryby, tak asi ví) a současně být vždy fér.
Na kterou situaci nikdy nezapomeneš?
Na to, jak Madlenka poprvé ukázala břicho, jak měl Vinca dilataci žaludku a jak Dorotka skvěle cvičila na vzdálenost 230 metrů.