Bydleli jsme na vesnici, oba jsme si s manželem našli novou práci. S Vinckem a Majdou to byla pohodička, vlastně spíš nuda. Měli jsme zajeté rituály, a jak oni postupně stárli, tak už měli pomalu taky rádi svůj klid. A my jsme začali mluvit o třetím psu. Říkali jsme si, dokud je ještě Vinca plný síly a může být novému psovi vzorem…
Jako by k nám patřila
Hledali jsme, zvažovali, zda čistokrevného či křížence, jakou rasu, jakou povahu a pořád jsme se nemohli dohodnout. Když už jsme se z toho nemohli vymotat, řekli jsme si, že si třetího psa teď pořizovat nebudeme. Čekali jsme totiž miminko a byl by to čistý nerozum přivést dalšího psa. Manžel si však nedal pokoj a narazil na stránkách městského útulku na asi 5 měsíční fenku. Zajeli jsme se na ni i s Vincou a Majdou podívat a hned bylo jasné, že je prostě naše. A tak se měsíc před porodem u nás objevila Dorotka, která představovala další výzvu. Za pouhé dva týdny v útulku ji několik možných majitelů odmítlo s tím, že je příliš divoká a dělá si, co chce.
Komu není rady…
Mnohokrát jsem si říkala, co nás to napadlo. Dorotka měla za sebou pravděpodobně pestrou minulost. Když jsme si ji brali, měla špatně srostlou zlomeninu přední nohy. Zpočátku byla totálně šílená, temperamentní, ale zároveň se neskutečně rychle navázala na nás i na psy, i když se k nim neuměla chovat příliš zdvořile. Musím přiznat, že k Dorotce jsem si hledala cestu o trošku déle. Úžasně mě dokázala vytočit a je to její skvělá vlastnost dodnes. Nicméně je opravdu skvělá učitelka. A dnes, když se kolem nás pořád motají psi našich klientů, dokáže velice přesně odhalit, co v nich opravdu je – svojí otevřeností a bezprostředností hraničící s drzostí umí ukázat, co se ve čtyřnohé návštěvě ukrývá.
Makáme
Začala naše intenzivní práce. Manžel začal chodit s Dorkou na cvičák, protože jsme potřebovali rychlé výsledky – za chvíli tu mělo být miminko. Já s ní zase makala doma. Dorotka se poslušnosti naučila velice rychle, povelovku zvládla raz dva, ale měla své specifické chování. Před jídlem bylo téměř nemožné ji zklidnit, stejně tak před odchodem na procházku. Lezla dalším psům do misek, nedokázala si držet odstup. Doma jsem jí měla pořád za patama. Starší psi pořád obtěžovala, při hře byla velice neopatrná a vtíravá. Stále vymýšlela, jak obcházet pravidla, prostě jí to nedalo. Kradla jídlo, vyváděla, když měla být sama. Také jsem si uvědomila, že mít dva psy a mít tři psy je veliký rozdíl. Zejména proto, že vztahy a interakce mezi nimi navzájem byly pro mě příliš složité, měla jsme pocit, že se ztrácím v tom, co se mezi nimi děje.
Mám na to?
Dorotka byla pejsek, který mě opět zviklal v tom, zda mám ostatním lidem co předat. Měla jsem pocit, že si s ní nevím rady, a byla jsem zoufalá z toho, že si k ní tak těžko hledám cestu. Dokonce jsem jednou řekla manželovi, že jestli se něco nezmění, Dorka povalí z domu. I když jsem to v tu chvíli myslela vážně, jsem přesvědčená, že bych to neudělala. Nicméně já těžko prožívám všechny začátky, nejen se psy. Každopádně, pracovali jsme s ní dál a některé věci stále ještě dolaďujeme. Co se však změnilo je můj vztah k ní. Jsme si mnohem blíž, i když je vidět, že s manželem jí to klape víc. Často si ji beru do práce se psy našich klientů a také jsem zjistila jednu věc. Díky její lehce nezkrotné povaze se s ní cítím bezpečně. Protože jednou z jejích senzačních vlastností je, že má ráda smečku pohromadě a jsem přesvědčená, že kdyby se něco dělo, ona nebude přemýšlet a spustí tyátr na celé kolo. Vincík by myslel hlavně na sebe a Majda by pravděpodobně jen hopsala.
Prostě to žeru
I přes mé pochybnosti mi naši klienti a jejich pejsci dodali odvahu se do toho všeho pustit naplno. Po každém tréninku jsem od nich dostávala skvělou zpětnou vazbu a doporučení dál. A také jsem si uvědomila jednu velice důležitou věc. Když pomáhám dalším lidem rozumět si se svými psy a když mluvím o tom, co znám, vím a co jsem si prožila, jsem šťastná. Slova ze mě prýští sama, a byť se považuji spíše za člověka, který raději píše, než mluví, v tu chvíli se nemůžu zastavit. Tato práce mi prozáří den, mám pak dobrou náladu. Těší mě, že můžu pomoct někomu právě tak, jak bylo na začátku mé cesty pomoženo mě, že můžu někoho dalšího naučit, jak být svému psovi oporou, jak s ním žít v klidu a v pohodě. Je to vlastně změna životního stylu a svého osobního přístupu. Je to o překonání sebe sama. Je to o seberozvoji. A možná právě to, že mě to šlo tak ztuha, musela jsem si to vydřít a vlastně dřu dodnes, a nejvíce se svými vlastními psy, je možná moje výhoda.