Zobrazuji: 1 - 9 z 9 VÝSLEDKŮ

Jak skvěle fungovat se svým psem doma

Přinášíme online kurz pro každého, kdo chce pohodově žít se svým pejskem.  

Pro koho je kurz určen:

  • pro ty z vás, kteří řešíte potíže se svým pejskem v domácím prostředí – ničení nábytku, hygienu, špatné zvládání vaší nepřítomnosti, přílišné štěkání apod.
  • pro ty z vás, kteří mají příliš aktivního a emotivního pejska majícího potíže se ovládat a je těžké jej zklidnit
  • pro ty z vás, kteří se stydíte za chování svého pejska ať už doma či na návštěvách

Co vám kurz přinese:

  • komplexní vysvětlení principů přístupu k pejskovi v domácím prostředí 
  • zjistíte, v čem je tajemství, že se od nás pejsci našich klientů vracejí domů s jiným chováním
  • připravíte sebe i pejska na obtížnější práci venku 

Výhodou je, že:

  • dostáváte zpětnou vazbu na splněné úkoly
  • k videím se můžete kdykoli vrátit – zůstanou vám v e-mailu 
  • se na videa můžou podívat další členové vaší rodiny, takže můžete táhnout za jeden provaz
  • kurz sledujete v pohodlí domova, aniž byste museli kamkoli jezdit

Co vás čeká?

  • 7 cca 45 minutových videí doprovázenými domácími úkoly
  • zpětná vazba na pracovní listy, díky kterým uděláte ve výchově svého psa praktický pokrok
  • odkazy na články a další doplňková videa o tom, jak to u nás funguje
  • podporující facebooková skupina, kde můžete diskutovat se mnou i s ostatními členy

Témata kurzu:

  1. Výchova – proč a jak psa vychovávat
  2. Struktura dne, rituály a pravidla – jak je využívat ve svůj prospěch
  3. Komunikace se psem – co všechno do ní vstupuje a jak na ni
  4. Pelíšek a klec – jak vám pomohou při výchově a jak na ně pejska naučit
  5. Samostatnost psa – aby ji zvládl, když odejdete z domu
  6. Návštěvy – doma i u cizích
  7. Hra, hračky, mazlení – jak si dopřát zábavu se psem

Do kurzu se můžete přihlásit kdykoliv. Jednotlivé lekce vám dojdou do e-mailu v rozestupu 4 dní. Pokud by pro vás byla tato frekvence příliš krátká, nebojte se. Kurz nemá žádný společný začátek ani konec, můžete si tedy tempo výuky přizpůsobit vlastním potřebám.

Cena kurzu: 1 800,- Kč 

Jak skvěle fungovat se svým psem doma




Lze také koupit jednotlivé lekce – 1 lekce/ 300,- Kč. V tomto případě nepoužívejte přihlašovací tabulku, ale napište nám na mail podpora@vanickovi.com, o které lekce máte zájem.

Abychom mohli vyřídit Váš požadavek, budeme zpracovávat Vámi poskytnuté osobní údaje. Informace o zpracování a ochraně Vašich osobních údajů naleznete zde.

Až přiletí čáp aneb jak připravit psa na příchod dítěte

Před nějakou dobou k nám do smečky přibyl nový člen a pro změnu je to člověk! Tato šťastná událost se stává i našim klientům. Protože vnímají své psy jako členy rodiny, chtějí, aby novou situaci zvládli co nejlépe. S příchodem miminka přichází i spousta otázek, jak zajistit bezpečné a radostné soužití všech tvorů. V dnešním článku se podíváme na začátek. Tedy na to, jak jsme připravovali naše psy, že už nebudou středobodem našeho vesmíru.

  1. Zaujměte správný postoj

Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí spokojeného soužití se psem, je náš postoj. Lidé se nás často ptají, jak naši psi děťátko přijali. Nikdy nevím, jak na to odpovědět. Přijali ho normálně, protože jiná varianta v podstatě neexistuje. V tomto případě prostě jejich hlas nemá žádnou váhu. Není to jejich byznys. Situace se změnila, po nějakou dobu nemají tolik pozornosti a nemůžeme jim věnovat tolik času jako doteď, ale náš postoj k nim, ani naše chování se nezměnilo. Milujeme je stejně a není třeba mít pocit viny, že nastala změna v našich životech. A oni to tak berou, vždyť se jim nic hrozného neděje. Uvědomte si, že změny (nové děti, nový partner, nový pes, nový byt apod.) jsou běžnou součástí vašeho života a není na místě očekávat, že váš pes bude mít problém se s tím srovnat. Když to nebudete příliš řešit, nebude to řešit ani on. Věřte nebo ne, jedním z nejnebezpečnějších pocitů při soužití se psem je váš pocit viny.

Takže změna je normální. Na druhou stranu jsem samozřejmě nenechávala novou situaci jen tak samovolně plynout. Uvědomovala jsem si, že vlastně nevím, jak se budou naši psi k dítěti chovat. I přesto, že jsem s nimi zažila obrovské množství situací, ve kterých jsem je mohla poznat, tak tato situace byla nová. Našim klientům doporučuji, aby se vyhnuli nálepce: „můj pes má rád malé děti“. Moje zkušenost je taková, že když si takto psa označí, přestanou vnímat signály, které jim k tomuto označení nesedí, a mohli by být nemile překvapeni. Doporučuji nechat mysl otevřenou, sledovat reakce a pro začátek být spíše obezřetný. Psi vůbec nemusí mít špatnou zkušenost a dítě dokonce nemusí dělat z vašeho pohledu nic, co by mohlo vašeho psa znervóznit. Divili byste se však, na co mohou psi reagovat. Náš Vinca míval reakce, když venku viděl položené kolo. Majdu znervózňují sochy. Proto pokud jsou děti a psi pohromadě, mám je raději pod kontrolou, alespoň bočním hledím. Na závěry, jestli jsou společně ve všech směrech úplně v pohodě, je ještě dost času. Navíc děti, jak rostou, tak přináší stále nové výzvy, které musí pes zvládnout.

  1. Naučte svého psa základní povely

Věřte, že povely, které měli naši psi zmáknuté před dětmi, teď každý den stonásobně úročím. Obzvláště v době, kdy se Jasmínka začala samostatně pohybovat, ale ještě se nedala jednoduše zastavit. Ze všech povelů mi při soužití s dítětem připadají nejpraktičtější tyto tři:

Odeslání na místo

Je to jeden z povelů, který s dětmi používáme opravdu hojně, v podstatě několikrát denně. Uvedu jeden příklad za všechny a to, když dcerka běhá s jídlem v ruce. I přesto, že naši psi vědí, že jí nic nesmí vzít z ruky, vím, že příležitost dělá zloděje. Holky jsou pažravky, za malou pořád chodí a číhají, až jí něco spadne na zem.  Nehledě na to, že je malá velmi ráda krmí a ne vždy jim to prospívá. Proto je často v takové situaci odešlu na místečko a je klid. Vhodné je to obzvláště tehdy, když nemohu být stále ve střehu.

K odeslání ještě jedna poznámka. Co si nemůžu vynachválit a často též doporučuji klientům s malými dětmi je, že jsou naši pejsci zvyklí pobývat v kleci. Klec pro ně představuje bezpečné a útulné místo, kde odpočívají, spávají a kam si sami zalézají, když chtějí mít klid. Na rozdíl od pelíšku, je možné ji zavřít a zajistit tak bezpečí nejen dítěti, ale hlavně psovi. Důležitost klece se zveličila momentem, kdy Jasmínka začala lézt, a trvá dodnes, kdy už jí budou tři roky. Měla období, kdy ji pejsci extrémně zajímali, avšak ještě neovládala tělo tak, aby na ně byla opatrná. Válela se po nich, chňapla za ucho či za ocas, chtěla prozkoumávat jejich oči, kopala do nich nožičkama. Naháněla je. Ještě štěstí, že mají krátké chlupy, protože je mi jasné, co by byla její oblíbená činnost, kdyby tomu bylo naopak. I přesto, že malou učíme, jak se ke psům chovat a co jim nesmí dělat, je to prostě dlouhodobý proces. Naši psi toho ustojí opravdu hodně, ale když jsem viděla, že je toho na ně moc, poslala jsem je do klece a zavřela ji. Holčičce jsem vysvětlila, že pejsci jdou dělat „hají“ a že se holt teď klec otevírat nebude. Jsem přesvědčená, že od té doby, co máme děti, tak psi klec milují ještě víc, než dřív.

Chůze u nohy

Když se dcerka narodila, samozřejmě jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom vše časově zvládali. Jedna z věcí, které nám k tomu pomáhají je využít například cestu do obchodu k vyvenčení. Jsem nesmírně vděčná, že naši psi umějí chodit u nohy bez vodítka, protože velice často nemám volné ruce. Ale i když jsou na vodítku, tak základem k tomu se někam dostat je, že netahají a vnímají, jakým tempem jdu. Zároveň jsou naučeni, že když se zastavím, tak se zastaví taky. Myslím, že každý, jehož dítě začíná chodit, ví, že taková cesta je prakticky jen o zastavování se, protože tady je kytička, tu kamínek, jéééé schody, utřít sopílek, plác sebou na zem…

Odložení

Velice praktické je, že je naše smečka naučena držet povel do té doby, dokud jí ho nezrušíme. S Jasmínkou zažíváme spoustu nepředvídatelných situací, chaosu a zmatku a vše, co nám pomůže trošku ten zmatek strukturovat, vítáme. Já jsem člověk, kterého chaos znervózňuje a vytáčí, a na tyto emoce děti a i psi reagují naprosto shodně. Ještě si přisadí. Takže aby bylo možné se z toho nezbláznit, je třeba se spolehnout alespoň na někoho. A u nás jsou to v tuto chvíli psi.

Co se týká odložení, také je skvělé, že zvládají dlouhodobé odložení. To oceňujeme například v létě, kdy je bereme s sebou na hřiště, kde si lehnou a čekají, než si děťátko vyhraje. Alespoň nemusejí čekat sami doma, až my přijdeme z čerstvého vzduchu. Z mého pohledu je pořád lepší, aby se pes se mnou prošel, byť bude někde hodinu či dvě ležet na trávě, než aby byl doma.

  1. Zvykejte jej na netypické doteky, zvuky a pohyby

Jak jsem psala výše, naše pejsky od začátku, co k nám přijdou, zvykáme na doteky, které jsou netypické a ne vždy příjemné. Saháme jim na packy, zvykáme je na zatahání za uši, ocas, polehávání na nich, vyvalování se jim v pelíšku, strkání ruky do tlamy, do misek při žraní apod. To, že jsou zvyklí, se nám hodí nejen při kontaktu s dětmi, ale také s veterinářem.

Kapitolou samo o sobě jsou různé jezdící a blikající hračky, ale i domácí spotřebiče. Naše Majda měla dříve reakci na vysavač. Utíkala před ním a vyštěkávala. Jsme zvyklí dodávat psům sebevědomí přes povelovou techniku a to tak, že jim říkáme, co mají dělat, když se bojí. Takže než jsem zapnula vysavač, Majda měla posazení a já vysávala kolem ní. Protože byla zvyklá posazení držet za všech okolností, povel udržela, i když se vysavače bála. Velice brzo zjistila, že ta obava je jen v její hlavě a když sedí, tak jí vysavač vůbec nic neudělá. Navíc jí pomáhal i Vincek, kterému byl vysavač úplně fuk, takže jsem ho posadila vedle ní a jeho klid jí dodal podporu. V současné době jí něco jako vysavač nemůže přimět ani k tomu, aby otevřela oko, když spí. A vlastně nemá problém ani s těmi pohybujícími se hračkami.

Stejný princip uplatňujeme při neobvyklých pohybech. Někteří psi reagují na malé děti z důvodu atypického pohybu. Zatímco běžný pohyb je pro psa předvídatelný a čitelný, chůze malého dítěte plná mávání, padání, pohupování a kymácení může u psa vyvolat nejistotu a obavy. Možná jste již zažili, jak se váš pes naježí, vrčí nebo jen znervózní, když i ve velké vzdálenosti vidí jít člověka pod vlivem dobrého zkvašeného či chmeleného nápoje. I v těchto případech se psovi těžko čte pohyb dotyčného a to ho může provokovat. Proto někdy doma cíleně blázníme. Děláme netypické pohyby, tancujeme, nebo alespoň provádíme pohyby podobné tanci rukama i nohama, zatímco pes musí sedět a odložení ustát. Kvašené a chmelené nápoje si však dáváme jen v takové míře, aby naše pohyby byly stále koordinované.

  1. Seznamte je

I přesto, že byl příchod nového miminka z porodnice velkou událostí jak pro nás, tak celou naší rodinu, pro naše psy jsme z toho žádnou vědu nedělali. Miminko jsme přinesli a rozhodně jsme ho nenesli k nim do pelíšku, aby si jej očuchali a nevykřikovali jsme: „Podívej, Jasmínka, líbí se ti? To je kamarádka, budeš ji mít rád?“ Naopak, přivítali jsme se s nimi jako obvykle a když byli úplně klidní, prostě jsme postavili autosedačku s holčičkou na zem a chovali se jakoby nic. Holky se přišly podívat, co to je, mimčo olízly, a když se nám zdálo, že je toho zájmu až příliš, tak jsme je usměrnili povelem „lehni“. Tím pádem na malou nedosáhly, byť byly blízko ní a bylo po olizování. Vincek se rozhodl miminko přestat ignorovat až po pár dnech a bylo to pro nás naprosto v pořádku, vůbec jsme to nebrali osobně. Stejně s novorozencem není žádná sranda, tak co. Vztah mezi dítětem a psem se bude postupně vyvíjet sám i bez naší pomoci.

Tak takhle nějak začala nová éra naší smečky. Dnes už máme děti dvě a postupně sledujeme, jak spolu tyto dva světy fungují. Soužití dětí a psů je pro nás velmi přitažlivé a inspirativní a věřte, že dnešním článkem to vše teprve začíná. Postupně vám budeme podávat zprávy, co se na naší cestě všichni společně učíme.

 

Abrakadabra aneb posazení jako řešení problémů

Znám jedno veliké kouzlo. Je velice snadné a zároveň nekonečně mocné. Díky němu dokážu spoustu věcí se svým psem. Dokážu ho zklidnit, když je rozrušený, zastavit jej, když se chce rvát, díky němu zajistím, že mi nevkročí do silnice, pomáhá mi řešit situace s cizími a někdy velmi vtíravými psy a umím jej odnaučit skákat na cizí lidi. A protože vás mám ráda a nebudu škrt, prozradím vám to tajemství. Je to prostý a jednoduchý povel „sedni“.

Když jsme u nových klientů a ptáme se, který povel jejich pes umí, bývá to právě povel „sedni“. A je pravda, že ho často umí, jen ho ne pokaždé plní. Často k tomu potřebuje určité podmínky – aby nebyl kolem další člověk, jiný pes, projíždějící náklaďák nebo aby se mu prostě zrovna chtělo. Nejčastěji tento povel psi dělají dobrovolně, velmi ochotně a někdy dokonce i bez povelu, když zašustí sáček s nějakou dobrotou. Jindy se však tváří, že nikdy v životě neseděli. “Sezení? To já nesmím”.

Jak tedy vypadá povel „sedni“ v našem podání? Když ho řeknu, pes okamžitě pokládá zadek na zem, na místě, kde se nachází v okamžiku vyřčení povelu. „Sedni“ musí fungovat, i kdyby měl hlavu zabořenou v hnoji a já byla od něj na 100 metrů. V povelu zůstává, dokud k němu nepřijdu a neuvolním ho jiným povelem. Ale proč zase ta buzerace? Proč chci, aby sedali okamžitě a přesně na místě, kde se zrovna nacházejí? Protože abych mohla tento povel používat v praktickém životě, často hrají roli i vteřiny. Nevěříte? Mrkejte!

Jednu dobu jsme s Vinckem a Majdou bydleli v Maloměřicích. Je to brněnská čtvrť, ve které je štěstí žít. Naprosto jsem to tam milovala. Je to vlastně taková malá vesnička ve městě, kam se dostanete šalinou, teče tam řeka, je tam splav, kousek les, cyklostezky, spousta rodinek s dětmi, pejskařů a cyklistů. Bydleli jsme tam jen dva roky, ale bylo to jako dva roky prázdnin. Jsme zvyklí hodně chodit se psy na volno, což je občas trošku problematické pro projíždějící kola. Když máte psa před sebou a něco si třeba čuchá, nikdy nevíte, kdy ho napadne se rozejít a namířit si to přímo pod kolo. Zvláště pak, pokud na kolo nemá žádnou reakci a jeho přítomnost ignoruje. Když v tu chvíli dáte přivolání, bude se vám akorát tak motat, kde nemá, a je to pro cyklistu nepříjemné, často i nebezpečné. Proto vždy, když jsme viděli či slyšeli, že jede kolo, dali jsme psům posazení. V tu chvíli sedli, změnili se v solné sloupy a cyklista si je úplně klidně objel. My k nim došli, dali jim volno a šlo se čuchat dál. Často si však všimnete projíždějícího kola na poslední chvíli, obzvláště protože velmi málo cyklistů používá zvonek, takže je důležitá každá vteřina.

Nebo další příklad, proč tak fandím posazení. Váš pes skáče na lidi. Ano, můžete každého člověka instruovat, jak se má chovat a že má nebo nemá dělat to a tamto. Mohou se vám ježit chlupy na zátylku, že mu váš pes zašpiní oblečení, či se s lidmi hádat, že přece má rád lidi a nikdy nikomu neublížil. Ale možná bude jednodušší zmáknout svého psa. Co myslíte? Takže skáče na lidi. Začnu s ním dělat to, že když chce na někoho skočit, v klídečku zavelím: „sedni“ a povel opravdu vyžaduji. Co tím způsobím v hlavně psa? „Jupíííí, cizí člověk, toho přivítám, áááá vlastě si radši sednu, protože to stejně páneček bude chtít. Sice to se mnou šije, ale aspoň budu vrtět ocasem a tím nechám průchod svým citům.“ V tu chvíli dáte velikánskou pochvalu, ale z povelu uvolníte až tehdy, kdy bude klidný. Pak se pravděpodobně přivítá tak, že jen k cizímu člověku přijde, čuchne mu k noze, nechá se pohladit a půjde si řešit svoje. Když budete opravdu důslední, za čas to bude vypadat tak, že pes uvidí cizího člověka, podívá se na vás, jestli chcete nebo nechcete posazení a máte vyhráno. Protože teď už ani povel dávat nemusíte, už ho prostě nenapadne skákat na lidi. A proč je důležitá ta rychlost? Protože aby vám to dobře fungovalo, musíte povel dát ještě před tím, než pes skočí, tedy jít do prevence a trefit se do myšlenky, ještě než k činu dojde.

A teď trošku přitvrdíme. Na tréninku se mě teď jedna klientka ptala, co má dělat, když je její pes na volno a začíná být hustší atmosféra mezi psy. Ještě se neperou, ale začíná se k tomu pomalu schylovat. Ideální je jít do prevence. A co myslíte, jaký povel je ideální? No jo, fakt. Posadit svého psa. Čeho tím docílíte? Pes, který má perfektně zmáknuté posazení, najednou prostě sedne, ať už byl předtím v jakékoli emoci. Přestává se soustředit na protivníka, ale zaměstnává svůj mozek vámi a vašimi požadavky. No jo, ale teď je v nevýhodné pozici, že? Sedí a druhý pes ho přece napadne. Víte, co se však obyčejně stane? Váš pes se najednou chová nestandardně, jakoby proti přírodě. Neeskaluje konflikt, ani se nepodřizuje, prostě sedá. A to druhého psa obyčejně zmate a zarazí. V tu chvíli přiskočíte vy a situaci za svého psa vyřešíte třeba tím, že druhého psa vyblokujete tělem. Nevěříte? Tak přijďte k nám na trénink, tam se tomu hojně věnujeme. A proč trváme na superperfektním zmáknutí povelu? Protože tahle situace už je hodně vyšší dívčí, ale pejskaři se do ní dostávají velmi často. Ustojí to jen psi, kteří mají v mozku opravdu silně vytvořený spoj na sednutí.

Tak co, máte chuť stát se také kouzelníkem? Paráda, tak v tom případě už víte, kterým trikem začít. A věřte, budete ho předvádět velice často a rádi.

Kde domov můj aneb zamyšlení nad psím pelíškem

Téměř vždy, když přijdeme k novému klientovi, má jeho pes vlastní pelíšek, nebo alespoň vyhrazené místečko pro sebe. Patří to k základní výbavě stejně jako misky na žrádlo a vodu, vodítko, obojek či postroj. Zvláštní však je, že valná většina majitelů pelíšek prakticky nevyužívá a už vůbec ne jako nástroj výcviku. Zejména když si na ně jejich psi dobrovolně nelehají, plní pelíšek funkci především okrasnou. Jedna naše klientka používala pelíšek výhradně jako odkladiště psích hraček, takže se tam pes ani nevlezl. A přitom je to nejen skvělé místo na odpočinek pro psa, ale i neskutečně funkční a elegantní nástroj pro řešení spousty obtížných situací.

Beze mě by to nešlo

Jsou psi, kteří prostě doma nepoleží. Majitelé mají mylnou představu, že kdyby byl jejich pes unavený, půjde si sám lehnout. Ano, někteří to tak skutečně dělají. Ale ti příliš aktivní ne. Těm to prostě nedá. I když jim padají víčka, tak na pelíšek prostě nejdou. Znáte ten pocit, kdy jste k smrti utahaní, ale prostě nemůžete jít spát, protože by vám, nedej bože, mohlo něco utéct? Honem, honem, panička jde do koupelny, musím tam s ní. Honem, teď jde do kuchyně, co kdyby to tam sama chvilku nezvládala? A právě psi, které máte stále za patama, potřebují odesílat na pelíšek ze všech nejvíce.

Taková malá medicínka

Proč tak často učíme své klienty odesílat psa na místo? Je to naprosto jednoduchá věc, kterou zvládne i majitel-začátečník a která dokáže vyřešit spoustu prekérních situací. Jedna naše klientka má tříletou kříženku labradora s ohařem. Je to velice aktivní pejsek, se kterým panička běhá canicrossing. Jakmile u nich zazvonil zvonek, fenka se jako smyslů zbavená se štěkotem a velkým hopsáním hnala ke dveřím. Majitelka se od začátku pustila do našich doporučení se vší vervou.  Když byly spolu doma, sem tam ji odeslala na místo, kde fenka musela zůstat, dokud ji neuvolnila. Fenka si zvykla a respektovala to. Během velmi krátké doby přešly do dalšího levelu – odesílat fenku v rozrušení.  A dnes? Zazvoní zvonek, fenka je odeslaná na místo a čeká, dokud si panička nevyřídí s příchozím, co potřebuje. Pokud k nim přijde návštěva, panička ji nechá na pelíšku, než se zcela uklidní. Potom ji pustí a ona se v klídečku přivítá s příchozími. V jejich domácnosti teď panuje větší pohoda. Zní to jednoduše? Jednoduché to skutečně je, ale chce to důslednost. Díky ní se výsledky dostavily během několika málo dní. Není to úleva, když v klidu vítáte návštěvu, místo toho, abyste na návštěvu křičeli přes dveře: „moméééént!“ a mezi tím se snažili zvládnout svého psa, který se změnil v divokou šelmu?

Další situace, kdy psy odesíláme na místo, je třeba když nechceme, aby loudili jídlo.  Nebo když prudce stoupá aktivita ve smečce a hrozí nekontrolovaná hra bez pravidel (obvykle mezi Dorkou a pejskem na hlídání) a potřebujeme, aby se psi zklidnili. Taky když naše malá dcerka chodí po domě s rohlíkem nebo jinou dobrotkou a Dorka za ní chodí jak ocásek. Když jsou psi po dlouhém výletě či jiné aktivitě. Když jsou zrovna po jídle. Anebo prostě tehdy, když nemáme úplně dobrou náladu a potřebujeme klid. I to se nám stává.

Běž přemýšlet do svého pokoje!

Pokud patříte k lidem, kteří nemají ve zvyku svého psa na pelíšek odesílat, jednou z nejdůležitějších věcí je, abyste se zbavili pocitu, že ho tím obtěžujete nebo mu dokonce ubližujete. I já tento pocit znám. V dobách, kdy jsem začínala s Vinckem, bylo pro mě velice těžké vůbec něco chtít, když on sám nechtěl. Takže jsem ho odeslala na místečko a pak sledovala, zda tam netrpí. Chudáček! Musí ležet na měkké dece! Kdyby mi někdo během dne řekl: „Kači, běž si lehnout“, tak skáču do peřin šipku už ode dveří. A podobně to mají i psi. Zpočátku dělají psí oči, zkoušejí z pelíšku vylézt či tam nechat jen zadní nohy a aspoň půlkou těla být venku. Někdy kňučí. Když to ale vydržíte a budete důslední, uvidíte, že za chvilku se tam stočí do klubíčka a usnou. Jakmile to začne být pro vás normální, začne to být normální i pro vašeho psa a smutné oči zmizí. Naučí se, že když je odeslán na místečko, je to znamení, že se nemá rozrušovat, že se nic zajímavého neděje a že může klidně odpočívat, protože o vše se postaráte vy.

Elce pelce, psi do klece

A jak je to u nás doma? Naši pejsci mají nejen svůj pelíšek, ale přímo svoji klec. Na ní mají hozený potah, uvnitř jsou pelíšky a deky a oni jsou všichni tři spolu. Je zajímavé, jak je téma klece pro spoustu lidí emotivní. Já to chápu. Dříve jsem vnímala zavírání psů do klece téměř jako týrání, než jsem si uvědomila, že klec sama o sobě není dobrá ani špatná. Je taková, jakou ji vidíte vy a jakým způsobem ji používáte. Pokud ji nebudete používat jako trest a budete ji spíše chápat jako pomocníka pro vás i pro vašeho psa, bude s tím pes v pohodě. Dokonce si ji zamiluje. Bude to pro něj bezpečné prostředí.

V některých věcech jsou psi jako malé děti. Milují bunkry, milují si někam zalézt, schovávat se. Nedávno jsem dceři přehodila deku přes stůl a co myslíte? Imrvere tam byl nasáčkovaný jeden z našich tří psů a ona se zašívala k nim do klece. Takže bunkr jsem zrušila. Stačí jim jedna schovávačka.

V naší smečce je naprosto normální, že si jdou psi během dne do klece lehnout a odpočívají tam. Někteří hodně – Majda, někteří méně – Vincek, a někteří velmi zřídka, protože musí všechno vidět – Dorotka. Podobně jako u žrádla vám dokonce může pelíšek/klec pomoci s identifikací problémů. Pokud vidíme, že si pes zalézá mnohem častěji, než je běžné, nevylézá na obvyklé podněty (u nás typicky příprava jídla), víme, že se něco děje a zřejmě budou na obzoru zdravotní obtíže.

Když si pes zvykne, že pelíšek nebo klec je jeho útulné, klidné a bezpečné místo, začne jej sám využívat v případech vnitřního napětí – když se potřebuje zklidnit, když potřebuje přemýšlet a zpracovat předchozí informace (typicky po aktivitě náročné na pozornost, soustředění, např. když začínáte s cvičením a on ještě není zvyklý na „práci“), nebo tehdy, když se vás snaží přesvědčit, že se urazil.

Útulno, jako v pokojíčku

Nejen že klec vnímáme jako takový soukromý pokojík pro psy, ale řešíme pomocí ní i spoustu potíží. Ještě než jsme měli Dorotku, starší psi měli klec vlastně stále otevřenou. Už byli ve fázi, kdy nebylo potřeba ji zavírat. S příchodem Dorotky jsme se opět museli vrátit k základům. Dorka ničila zařízení domu, kradla jídlo, ale hlavně měla veliké problémy se samostatností. Můžete si to představit tak, že když jsme odešli z domu, vyváděla jak pominutá. Vydržela štěkat celé hodiny, zejména když jsme odešli s dalšími psy. Pomocí klece a omezeného prostoru jsme ji samostatnosti učili. Zatím jsme ještě v procesu. Když je tam s dalšími psy, je už úplně v klidu. Když zůstane sama, stále ještě nějakou chvíli píská. Máme však už i dílčí úspěchy. Párkrát jsme odešli do obchodu, nechali klec otevřenou, a když jsme se vrátili, Dorka uvnitř odpočívala a neudělala žádný průšvih. Ale zatím se jí nedá stoprocentně věřit. Naším cílem je, aby klec mohla být stále otevřená, i když nejsme doma. A cesta k tomuto cíli vede přes jednotlivé kroky. Stejně jako venku pracujeme s novými psy na stopovačce a jakmile jsou psi připraveni, tak ji sundáváme, tak doma jsou psi nejprve v omezeném prostoru, než budou připraveni zvládnout prostor celý.

Také využíváme klec při cestování. Když někam jedeme na dovolenou, bereme ji s sebou. Vlastně vezmeme psům jejich malý pokojíček do neznámého prostředí. Jsou v klidu a my máme jistotu, že když jdeme někam na večeři bez nich, tak nelezou do čistě ustlaných postelí ani jinak v pokoji nelumpačí.

Pelíšek, nejlepší přítel pánečka

Takže tak. Není nic špatného, když občas odešlete psa na místo a necháte ho tam a to i nečekaně v případech, že se nic zvláštního neděje. Nebojte se, netrpí, i když se vás o tom bude snažit zpočátku přesvědčit. Naopak mu velmi jemně dokážete, že vy jste ten, který určuje, kdy je třeba být v pohodičce. Vy jste ten, kdo se první vítá s návštěvami. A když si na ten pelíšek občas i sednete a přijdete se za svým psem pomazlit, máte jen body k dobru .

 

Freeedooom! Aneb přivolání jako podmínka svobody

Na přivolání já jsem pes. Opravdu. Pokud bych měla vybrat 2 povely, do kterých se vyplatí investovat čas a úsilí, pak je to přivolání a posazení. Možná budete překvapeni, jakou sílu tyto dva povely mají, jak vám ulehčí život a pomohou vám domluvit se s vaším psem. Často mohou dokonce vyřešit i zapeklité situace na procházce. Dnes vám prozradím, jak to udělat, abyste mohli dát svému psu co nejvíce volnosti a zároveň se na něj mohli stoprocentně spolehnout. Pes, na kterého není spoleh, je při puštění na volno potenciálně nebezpečný nejen okolí, ale i sám sobě. Avšak když máte přivolání dobře zvládnuté, je to paráda. Já osobně na procházce mívám nejraději smečku „na nahuláče“ – bez obojků a vodítka.

Asi si hodím šňůru

Musím přiznat, že se příliš neorientuji v moderních pomůckách pro výcvik psů. My používáme obyčejný široký obojek, hladké ploché vodítko na šroubovací karabinu a 25 m dlouhou stopovačku. Stopovačka. Jak já ji nesnáším! Je to dlouhá šňůra, která je volně položená na zemi (to znamená, že ji nedržím v ruce) a pes ji za sebou tahá. Díky tomu ho mám na takové zastaralé dálkové ovládání. Ta šňůra je někdy na šňůru. Často zavazí, občas se někam zamotá, někdy na ní šlápnete a nechtějte vědět, jak to vypadá, když jí musíte na konci procházky smotat a venku je bláto a mokro. Už jsem říkala, že ji nesnáším? Paradoxně má tato silná negace velmi pozitivní efekt. Nutí mě se psem máknout, abych se jí co nejdříve zbavila. A to je pak táááková úleva, hodna bouchnutí šampaňského a zblajznutí čokoládových lanýžů.

Záleží, jak se na to podíváte

Každý, opravdu každý pes u nás na stopovačce začíná, včetně štěňátek. A to i ti, u kterých pánečci tvrdí, že pes na přivolání přijde. Musím se přiznat, že většinou náš pohled na to, zda pes zvládá či nezvládá přivolání je diametrálně odlišný od většiny majitelů psů. Takže jak to vidíme my: pes má přivolání zmáknuté ve chvíli, kdy se okamžitě po zavolání povelu otočí, nejkratší cestou svižným krokem jde ke mně a přesně na střed mého těla předsedne. Cestou se nezačuchá, neotáčí a rozhodně neznačkuje. V předsednutí čeká, dokud mu nedám další povel či ho neuvolním. Tato buzerace má své praktické opodstatnění. Přivolání totiž nejčastěji potřebujete v nějaké krizové situaci a pokud ji pes nemá zmáknutou perfektně v klidu, tak v krizi vám to neudělá už vůbec. Když jej má zvládnuté parádně, přichází z jakékoli situace – když si lelkuje, když odpočívá, když někde žere nějakou dobrotu (obyčejně dosti smradlavého rázu), když se kamarádí či naopak vůbec nekamarádí s cizím psem, když má vypnutý mozek díky háravé feně, když mu před nosem vyběhne zajíc… Vsadím se, že si další situace dokážete doplnit sami.

Potichoučku, polehoučku

Další, co pro přivolání psa potřebujete, je už jen jednoduchý povel „ke mně“ a práce s vaším tělem. Pokud vám můžu radit, snažte se tento povel na psa nekřičet ani na sebe nijak jinak neupozorňovat plácáním, hopsáním, máváním a podobně. Mluvte na něj normálním hlasem. Pes má mnohonásobně lepší sluch než my a hlavně, když na něj nebudete křičet, bude více ve střehu. Tuto metodu používají ve škole někteří učitelé, vzpomínáte, jak jste natahovali uši, když začali šeptat? My měli na střední takovou zástupkyni ředitelky. Zkuste se u ní inspirovat. My se inspirujeme až do takové míry, že v určité fázi dáváme psům přivolání pouze posunkovou povelovou technikou. Obzvláště, když má některý z našich pejsků tendenci přehlížet nás jako širé lány a dělat, že ovládáme superschopnost neviditelnosti. Díky šňůře vždy docílíme svého a navíc si nás dotyčný začne víc všímat a to je přesně to, co chceme.

Je to sólista, nekřičí s davem

A teď malá pohádka o přivolání. Ráda bych Vám představila jednoho sympaťáka. Jmenuje se Buddy, je to anglický špringršpaněl a byl mu necelý rok, když jsme se potkali. Teda, když za náma pánečkům na procházce utekl. Je to takový veselý pes, v jádru klaďas, se kterým je dobrá domluva, jen si občas zalumpačí. To, co jeho majitele trápilo, bylo chování venku. Z Buddyho se tam stával tak trošku sólista. Na procházkách ho často vůbec neviděli, protože vzal prostě kramle. Pak se náhle objevil ve chvíli, kdy sám uznal za vhodné. Začínaly být potíže i s tím, když potkal nějakého psa. Prostě si s ním chtěl měřit síly.

V první řadě bylo třeba usměrnit chování Buddyho před tím, než jsme na procházku vyrazili. Tak se těšil, že měl naprosto zatemnělý mozek a vůbec nevnímal, co se kolem něho děje a že by snad po něm i někdo něco mohl chtít. Proto jsme jej vrátili do reality pár povely, které jej přivedli zpátky ke koncentraci a poté dostal povel „volno“. Stopovačka byla volně položená, páneček se zastavil a dal povel „ke mně“. Když to bylo Buddymu fuk a páneček tam stál jak namalovaný, přišlápl si stopovačku, sehnul se k nejbližšímu konci a Buddyho si přitáhl. Doladil ho do předsednutí a moc ho pochválil. Přiměl ho, aby vydržel v povelu, dokud jsme ho opět neuvolnili. Když se na obzoru objevil pes, páneček ho opět přivolal a posadil ho, dokud pes neprošel. A tak pořád dokola.

Dnes Buddy chodí bez stopovačky. Drží se pánečků na dohled, protože ví, že kdykoli může zaznít přivolání a ono opravdu několikrát za procházku zaznívá. Je dokonce odvolatelný, když ucítí zajíce nebo když si hraje se svou psí kámoškou. A víte co? Ve chvíli, kdy Buddy zjistil, že je páneček důsledný a má situaci pod kontrolou, přestal si ostatních psů všímat. Prostě přestal řešit to, co mu nepříslušelo. Vypadá to snadně? Ono to v podstatě snadné je, ale je potřeba to společně odmakat a to hlavně mezi tréninky, na každé procházce. Pánečci ani jednou nedovolili, aby Buddy nesplnil a stopovačku neodepli dřív, než na to byl Buddy připraven.

Venku dobře, doma taky

Nezapomeňte, že o stoprocentní reakci na přivolání se nebavíme jen venku, ale i doma či na dvoře. Tam jen místo stopovačky používáme tzv. couračku, což je volně položené vodítko či nějaká kratší šňůra, kterou pes neustále tahá za sebou. Je to možná opruz, ale pamatujte, že každý povel, který zazní a není psem splněn proto, že na něj nemáme „ovládání“, vám maže několik týdnů již vykonané práce a zároveň narušuje důvěru vašeho psa. Takže pokud nemáte psa pod kontrolou, tak povel prostě nedávejte, nadejte sami sobě, jak bláhoví jste a příště ať ho máte na ovladači.

Trojnásobná radost

A jak vypadá přivolání u našich psů? Jelikož je naše smečka vícečlenná, na přivolání má každý své pevné místo, na které se vždy řadí. Mají ho určené podle toho, jak sedí u nohy, aby se jim dobře přiřazovalo z předsednutí k noze. Je to někdy sranda pozorovat, jak se různě přeskakují či podlézají, když náhodou jeden zalumpačí a sedne kámošovi na místo. Ale moc často se to nestává, protože obzvlášť Majda na své privilegované místo u nohy nikoho nepustí.

Takže na závěr vás musím zklamat. Nemám záhadnou přivolávací pilulku, je to prostě o každodenní práci. Jestli chcete mít pohodové procházky, makejte na přivolání. Strpte nepohodlí stopovačky a představujte si chvíli, až tu šňůru jednou odepnete a pes k vám okamžitě poběží. Slibuju, že ten pocit radosti vás bude hodně bavit!

 

 

Pojďme si povídat aneb patero rad, jak mluvit se psem

Jednou z našich hlavních činností je činnost překladatelská. Překládáme našim klientům do lidského jazyka to, co jim říká jejich pes. Může se jednat o postavení těla, výrazy, chování. Zároveň překládáme lidem, co říkají oni svým psům, a učíme je, jak  vzájemně komunikovat, aby si společně rozuměli. Občas se u toho všichni dost bavíme. Rodina jedné naší klientky venčila svoji roční fenku vždy, když fenka začala skákat na pověšené vodítko v chodbě. Domnívali se, že se jí chce na záchod. Když byla fenka sama doma, vydržela klidně sedm hodin v kuse bez venčení. Když přišli ostatní členové „smečky“ domů, běhali ven po 2 hodinách. Smáli jsme se, že je vodítko vlastně fenčino dálkové ovládání čtyř členů rodiny, aniž si toho všimli.

Často také vidíme a slyšíme stížnosti majitelů, že je jejich pes neposlouchá. Někdy ale ani pes rozumět nemůže – člověk mluví zmateně, nejednoznačně, někdy mnoha slovy řekne obsahově velmi málo. Ve finále tak vůbec nezajistí, aby pes udělal to, co po něm chce. Pes si zvykne, že jeho pán hodně mluví, ale nic moc nechce. Už jste někdy viděli na ulici křičícího majitel psa: „Pojď sem, dělej, k noze, honem, tak pojď sem, ke mně, dělej!“ Vy byste věděli, co máte udělat?

A jak tedy mluvíme my s naší čtyřnohou smečkou?

  1. Co nejméně

A tím myslím co nejméně slovy. Chováním, postojem a energií s nimi mluvíme velice často, aniž si to uvědomujeme. Co se však týče slov, psi je vlastně příliš nepotřebují. Proto si hlídáme, abychom málo mluvili a hodně konali. Prozradím vám tajemství, ale nesmíte ho nikomu říct. Mám babičku, která pořád mluví. Jakože pořád. Dokonce ani nepotřebuje, abyste jí říkali takové to „aha, hmmm“, takže asi po půl hodině vypínám. Znáte to? Pokud na svého psa hodně mluvíte, buďte si jistí, že on to zná. A to, když psi vypínají, je ještě ta lepší varianta. Jsou totiž také psi, kteří se vám pořád snaží vyhovět a vnímají jakékoli podněty. Pokud na ně pořád mluvíte, tak nemají daleko k šílenství.

V záplavě slov také zaniká to, když opravdu po psovi něco chcete. Naštěstí pro vás, pokud jste si už četli náš článek o důslednosti, pamatujete si, že když po psovi něco chcete, tak to prostě musíte dotáhnout do konce. Věřte nebo ne, pokud to začnete opravdu dodržovat, dobře si rozmyslíte, kdy nějaký povel dáte a kdy budete raději mlčet jako pěna ;-).

  1. Nejjednodušeji, jak jen to jde.

Jednoduchost bývá zpočátku to nejsložitější. V podstatě to znamená, že každou situaci řešíme skrze povely, ať standardní (sedni, lehni, ke mně, místo…) nebo domácké (bucni, jdeme, počkej…). V první řadě máme vždy jasno v tom, co po psovi chceme, jak má vypadat to, co pes udělá. Každý povel má jasný předobraz, který jsme schopni pokaždé zopakovat úplně stejně. Pak už není těžké psům vysvětlit, co se po nich žádá, protože sami víte, co chcete. Nedostanete se tedy do situace, jako páníček na začátku článku.

  1. Bez slovního opakování

Povel svým psům říkáme vždy jen jednou. Toto je tak zásadní, proto to ještě zopakuji: povel říkáme jen jednou. Pokud ho pes nesplní, bez řečí zajistíme, aby ho splnil. K tomu nám pomáhá vodítko, stopovačka nebo například stlačení psa rukou do povelu. Ve chvíli, kdy máme psa v povelu tak, jak jsme si to na začátku představovali, vždy ho s radostí pochválíme. Pokud povel poruší, bez řečí ho dáme do úplně stejné pozice jako předtím a opět upevníme správnou pozici pochvalou. V povelu zůstane tak dlouho, dokud mu nedáme „volno“ nebo dokud nedostane jiný povel.

  1. Říkáme jim, co chceme, ne co nechceme

Když pes dělá něco, co se nám nelíbí, zásadně nepoužíváme slova jako „fuj“, „přestaň“, „nesmíš“ nebo „nechej“. Jsou to jen slova, která ve skutečnosti nic neznamenají, které ani nedokážete psovi předvést. Uvedu vám příklad. Dorotka naše nejmladší, skoro dvouletá fenka je chodící popelnice. Pořád něco žvýká a nejraději má ty nejsmradlavější věci, které si dokážete představit. Navíc bydlíme mezi poli, takže občas narazíme na nějakou tu mrtvolku. Když něco cestou najde a vidím, že má čumák zaražený v trávě a sanice se rychle hýbe, nekřičím na ni: „Doroto fuj! Ty prase, mazej!“ Místo toho se nadechnu, vydechnu, znova nadechnu a vydechnu a v klidu dám povel: „Dorka, sedni!“ Protože má naučeno, že vždy musí okamžitě splnit, splní. Jak se soustředí na mě, při dosedání většinou pustí ten humus z pusy, takže ho ani nemusím vytahovat. Výsledkem je, že přestane žrát tu mňamku, navíc si potrénujeme posazení na dálku a ještě dostane pochvalu za splnění povelu. V sedu čeká, dokud k ní nepřijdu a z povelu ji neuvolním. Obvykle dostane ještě pár povelů, čímž ji nenápadně od té mňamky odvedu, aniž bych ji upozornila, že se mi z toho zvedá kufr. Jelikož jsem opravdu důsledná, frekvence žraní nechutností se výrazně snížila. Pro Dorku je prostě lepší si jen tak pobíhat, čuchat a prozkoumávat, než pracovat. Takže si vždy dobře rozmyslí, jestli jí to stojí za to. A kdo je vítěz?

  1. V pohodě

Další věc, která je naprosto zásadní, je hlídat si, jak se u práce se psem cítíme a jak u toho vypadáme. Nemyslím tím, že se musíte vyfiknout a skočit si ke kadeřníkovi. Hlídáme si však postavení těla, výraz tváře a znění hlasu. Na tohle se zpočátku velmi zaměřujeme s našimi klienty a dáváme jim zpětnou vazbu na to, co vidíme, že říká jejich tělo. Někdy například řeknou rázně psovi „místo“, ale jejich tělo říká „prosím, mohl bys to udělat, buď tak hodný“. No nebyli byste z toho zmatení?

Také si hlídáme, jestli nejsme naštvaní, nervózní či nejistí. Protože psi jsou na to velice citliví a to tak, že jen díky své energii dokážeme úplně změnit výraz psa či úspěšnost jeho práce. Nejhorší je, že tím můžeme velice úspěšně jeho práci kazit. Ale můžu vás uklidnit. Jakmile získáte nástroje, které vám pomohou řešit různé situace a získáte sebedůvěru ve vedení psa, už vás jen tak něco nerozhodí. Protože v každé nepříjemné situaci najdete řešení a provedete tím v pohodě i svého psa. Nezapomínejte, že jste ten, který si ví rady v každé situaci. A to i tehdy, když si rady neví. Pokud budete vy nejistí a nesoustředění, nemůžete jistotu, klid a soustředěnost vyžadovat od vašich psů.

Tak a to by pro začátek stačilo. Doufám, že teď nebudete mít pocit, že si nemáte se svým psem povídat. To rozhodně ne! Vím, že si spousta lidí pořídila psa, aby si měla s kým pokecat. Já to znám, jsem na rodičovské a můj manžel se vrací večer, kde je celý den v kontaktu s lidmi. Takže si dokážete představit, jak jsem za těch šest černých plachťáků vděčná. Ale když už po psovi něco chcete, tak zkuste být struční, jasní a výstižní. Uvidíte, že konečně dostane vaše komunikace ten správný šmrnc.

 

 

Bon Appetit. Něco málo o etiketě krmení psů

Pojďme se dnes mrknout na to, jak krmit psy. Nechci si s vámi povídat o tom, zda krmit BARFem, granulemi či konzervami. Na to odborníci nejsme. To by byla otázka spíše na veterináře či psího výživového poradce. Také záleží na vašich časových a finančních možnostech, případně návycích. Spíše toto téma vezmeme z pohledu kultury stolování. Divili byste se, kolik našich klientů na začátku spolupráce dělá při krmení poměrně zásadní chyby. A protože my osobně považujeme krmení psů za jednu z nejdůležitějších částí každého dne a tento rituál velice rádi využíváme k budování vztahu s našimi i cizími psy, popovídám vám, jak to u nás probíhá.

Vánoce, Vánoce přicházejí

V první řadě nikdy nenecháváme psům celodenní přístup k žrádlu. Toto bývá jedna ze základních chyb, se kterými se setkáváme, obzvláště u psů pobývajících na dvoře. A přitom je to nesmírně důležité. Krmení přesně stanovených dávek 1x – 2x denně nám pomáhá v utváření vztahu se psy. My jsme ti, kdo jim přiděluje jídlo. My jsme ti, s kým si spojují něco, co je jim velice příjemné. A to rozhodně chceme!

Někdy se setkávám s tím, že psi, jejichž úkolem je pouze dělat lidem společníka, bývají apatičtí. Nic moc je nebaví, nic moc je netěší, doma jen šontají či polehávají. A když mají navíc celodenní přístup k žrádlu, tak je nic nedokáže vytrhnout z letargie. Jeden náš klient také nechával svému psovi přístup k žrádlu celý den. Tvrdil mi, že není moc pažravý, že se toho celý den skoro nedotkne. Okamžitě jsme rituál krmení změnili a ejhle. Pes se začal na svůj příděl těšit, okamžitě hned vše zblajzl a jakoby ožil. Není hezčí pocit, než to, když se váš pes na jídlo těší a okamžitě má snědeno. Vzpomínáte, jaké to bylo, když jste byli malí a těšili se na Vánoce? Dopřejte psům Vánoce každý den. Nemalý bonus tohoto způsobu krmení je i to, že máte naprosto dokonalý přehled o zdravotním stavu svého psa. Ve chvíli, kdy například my zjistíme, že psi nežerou, nebo třeba jen žerou pomaleji, než obvykle, začneme je více pozorovat a obvykle to signalizuje nějakou potíž.

Odměrka, základ rodiny

Další věcí, na které lpíme, je přesná dávka krmiva. Jsme zastánci odměrek. Naše nejmladší Dorka v pubertě hodně vyrostla, všude jí lezly kosti, vypadala jakobychom jí týrali hladem. Někdy nemůžou psi přibrat z různých důvodů, ať jsou to paraziti, odlišné spalování energie, či nějaké zdravotní obtíže. Tím, že víme, kolik žrádla dáváme, jsme jako první věc zkusili prostě dávku zvýšit nad její váhový limit. Okamžitě to zabralo, takže bylo jasné, že nejde o zdravotní problém, ale jen potřebuje více žrádla. Triviální, že? Vypadá to jako banalita, ale hlídat váhu u psů je nesmírně důležité. Vnímáme to obzvláště proto, že se čím dál častěji setkáváme s obézními psy.

Hodina H

Někteří cvičitelé doporučují dávat psům jídlo vždy ve stejnou dobu. Toho rozhodně zastánce nejsme, připadá nám to velice nepraktické jak pro psa, tak pro majitele. Psi si velice rychle vytvoří tzv. vnitřní hodiny. Na cokoli. Pokud dáváte jídlo ve stejnou dobu, tělo psa si zvykne a začne v tu dobu mít hlad. A začne otravovat. Změní se vám podmínky a pes, který bude mít silně vytvořený návyk na čas, to bude snášet velice špatně. A vy možná ještě hůř, protože jste zvyklí, že pes vždy dostává v 8 hodin a teď nejste schopni to zajistit. Pokud máte psa, který jí v naprosto rozdílné časy, tak z nějakého zpoždění nebudete dělat vědu ani vy, ani on. Je pro vás oba výhodné mu dávat jídlo tak, aby v tom nenašel žádný časový klíč. Nebojte, hlady neumře.

Očistná kůra

Když už jsme u toho umírání hlady, našim psům dáváme minimálně jednou týdně hladovku. Je dobrá na pročištění organismu. Náš nejstarší desetiletý Vincek si ji dokonce sám někdy prodlouží. I když jim kručí v břiše, je to pro ně velmi příjemné úplně se vyprázdnit. Vždyť pravidelný půst se doporučuje i u lidí.

Doporučujeme také vynechat ranní příděl žrádla tehdy, když očekáváte, že bude mít pes během dne nadměrnou fyzickou aktivitu. Rozhodně nekrmte psa dvě až tři hodiny před běháním, skákáním nebo větším skotačením, zbytečně zvyšujete riziko velmi nebezpečné torze žaludku.

Etiketa stolování

Důvodem pro cílené udržování slušného chování psů před krmením je ukázat jim, že to máme ve svých rukou. U nás po celou dobu přípravy krmení musí psi čekat a být klidní. Dříve dostávaly posazení, ve kterém museli vydržet po celou dobu, dnes už povel ani nepotřebují. Jakmile se k nim s miskami otočíme, jejich úkolem je sednout si a vydržet. Psi v aktivním výcviku dostávají před jídlem pár povelů, které jsou jim ušité na míru. Poté čekají na gesto, že mohou jíst. Každý z našich psů má svoji vlastní misku položenou vždy na stejné místo. Při jídle si všímají pouze svého žrádla, neexistuje, aby chodili do cizích misek. Když některý dojí jako první, v klidu čeká, než dojedí ostatní, případně sám od misek odchází. Pokud pes odejde od rozjedeného jídla, miska je mu okamžitě odebrána a dostává jídlo až zase při příštím krmení. Ale to se u nás nestalo už roky.

Když každému z našich psů někdo z rodiny sáhne do misky, přestanou jíst a ustoupí. Vyjma vyjádření respektu směrem k vám má toto chování  několik praktických důvodů: když jim zapomeneme dát předepsané léky a musíme je ještě přidat do žrádla či když se naše malá dcera při krmení motá a snaží se pomoct.

Podtrženo, sečteno

A teď malý motivační příběh opět o naší hvězdě Dorotce. Její krmení bylo ze začátku o nervy. Byla z útulku zvyklá, že před jídlem nastává hotová davová psychóza a toto chování si přenesla i k nám. Před jídlem vyváděla, pískala a štěkala, nebyla schopná se uklidnit. Při jídle byla ve stresu, jedla rychlostí blesku (nadměrné hltání by mohlo také způsobovat zdravotní komplikace). Jakmile dojedla, cpala se ostatním psům do misek, klidně je i odstrčila. Naštěstí jsou naši starší psi zvyklí, že takovou nekázeň řešíme my a nezačali si ji s Dorkou řešit oni. Okamžitě jsme začali s nápravou. Její usměrnění a trvání na slušném chování způsobilo, že se výrazně zklidnila. Jeden z nejhezčích pocitů pro nás bylo, když začala jíst normálním tempem a přestala být ostražitá. Nyní je schopná jíst vedle dvou dalších domácích psů a za zády mít klidně další dva cizí. Do misky ji pravidelně sahá naše malá dcerka, vytáhne jí pár granulí a Dorotka je úplně v klidu. Ví, že při dodržení pravidel dostane svůj příděl, o který ji nikdo nepřipraví, a může se cítit i u žrádla v bezpečí. Proto neřeší okolí, které máme pod kontrolou my. A konečně pro nás všechny začalo být  každodenní krmení pohodička.

 

Kamarádi táborových ohňů aneb jak je důležité psům strukturovat den

V poslední době se stává, že se mě klientky (ano, opravdu to prozatím vždy byly ženy) ptají, jak zvládáme 3 psy, dítě, manželovu práci na plný úvazek a ještě rozjíždět podnikání. Jsou dvě možnosti, jak to vše zmáknout a nezbláznit se. Buď mít skvěle ovladatelné dítě, nebo skvěle ovladatelné psy. S tím prvním rozhodně nemohu sloužit. Naší holčičce je rok a půl a musím přiznat, že přivolání nic moc a to nemluvím o dlouhodobém odložení. Na rozdíl od psů bych ji před obchodem samotnou čekat nenechala :-). S čím vám však můžeme poradit, je právě ta část se psy.

Jedním ze zajímavých jevů, se kterým se u našich klientů setkáváme, je, že mají v hlavě oddělené dva světy. Jeden je na cvičáku a druhý doma. Na cvičáku fungují se svými psy na základě principů, které je učíme, ale jakmile si řekneme „mějte se“, jakoby to, co doteď platilo, s ukončením tréninku najednou platit přestalo, a oni se vrací do svých stereotypů. Proto při naší práci dbáme na propojení těchto světů. Skupinová práce na neutrálním prostoru se prolíná s individuální prací přímo doma u klientů, aby věci, které se naučí na tréninku, dokázali co nejrychleji a nejefektivněji přenést do svého běžného života a tím dosáhli potřebné změny. Rozhodně po nich nežádáme, aby se psy cvičili doma, ve smyslu stoupnu si a hodinu trénuji. Zpočátku, než dostanou základní pravidla do těla, to mají dokonce zakázáno. Chceme však po nich, aby to, co na tréninku cvičíme, začali se svými psy prakticky používat v běžném životě.

Jak to myslím vám ukážu na takovém běžném všedním dni u nás doma.

Náš denní režim je nastaven tak, abychom zvládali trénovat s našimi psy a přitom tím nestrávili mládí. Je pro nás extrémně důležité, aby perfektně fungovali, zejména proto, že od nich očekáváme pomoc s dalšími psy. Anebo alespoň to, aby nám práci neztěžovali.

Když se s dcerou vzbudíme, je naším prvním úkolem psy vyvenčit. Oblékneme se a připravíme je. Přinesu obojky, sednu na pohovku a zavelím: „děcka, otoč se“ (našim psům říkáme „děcka“, protože za prvé pocházím z Brna a za druhé je v některých situacích výhodnější oslovit je všechny naráz než každého zvlášť).  Psi přijdou, otočí se zády, posadí se a v klidu si nechají nasadit obojky. Na podávání mám malou asistentku. Pak se přesuneme do chodby, kde dostanou přivolání a nechám je sedět, dokud se nenachystá lidská část smečky. Přinesu náhubky, psi stále sedí. Pak dám dceru do nosítka, psi stále sedí. Zjistím, že má v plince nálož, jdeme to umýt, psi stále sedí. Opět ji dám do nosítka, psi stále sedí. Dostanou volno a jdeme. Na procházce mívají posazení na dálku či přivolání dle potřeby – když někoho potkáme, když projíždí auto, cyklista nebo kolem nás proběhne zajíc, koroptev či jiná dobrota.

Když přijdeme domů, psy posadím a nejprve se postarám o sebe a dceru. Jejich odstrojování a utírání tlapek přijde na řadu až po nás. Chystám snídani, oni se motají kolem. Jakmile zasedneme ke stolu, mají povel „bucni“. Znamená to „lehni si jakkoli na místo, kde se právě nacházíš, nemusíš přesně držet lehnutí a buď v klidu, dokud nedostaneš volno“. Takto se nasnídáme, aniž by nám někdo funěl do talíře a zároveň mohou být s námi v kuchyni. Když něco spadne pod stůl, mají bonus. A já taky, protože to nemusím uklízet.

Po naší snídani dostanou žrádlo. Pomáhá mi ho chystat dcera, velikou zábavou je sypat granule do misek a potají si jednu strčit za škraň. Psi v klidu čekají, až je k miskám pustím (pár slov o krmení psů si můžete přečíst tady). Zbytek dne probíhá tak, že psům střídám čas volné zábavy, kdy se povalují různě po domě, hrají si s dcerou či spolu, sledují, co dělám, zejména když vařím, a čas nařízeného odpočinku, kdy jsou odesláni na místo. Tam setrvávají, dokud je nepustím (pamatujete na článek o důslednosti?).

Odpoledne přijede manžel z práce, vezme psy a dceru na velkou procházku. Chystání je stejné, jako u ranní procházky, venku obyčejně více využívá povelové techniky. Zejména proto, že odpoledne je venku větší šrumec. Pokud jdeme všichni spolu, hrajeme s nimi různé hry – na hledání, na běhání k pánečkovi apod. Když jsme s dcerou na hřišti, bývají odloženi vedle hřiště a v klidu čekají.

Po procházce mívají opět nakázaný odpočinek, po naší večeři dostanou krmení, před spaním je vypustíme před dům na vyčurání. Jsou naučení, že otevřeme dveře, sami si vyběhnou a po vykonání potřeby okamžitě běží zpátky. Pro nás ideální, když je zima či když prší, nemusíme vytáhnout paty z domu. A pak už pusu, pomodlit a spát.

Všimněte si, že náš život je plný rituálů. Psi dostávají poměrně dost povelů, ale je to naprosto přirozená součást jejich života. Pokud máme doma nějakého psa na hlídání, dbáme na časovou strukturu ještě více, protože jim zařazujeme větší podíl práce. Nový pes nám sám „řekne“, co potřebuje, na co se máme zaměřit. A věřte, že psi nám svým chováním prozradí na své páníčky spoustu věcí a pro nás je pak jednodušší dát jim doporučení, co změnit.

To, že psi u nás mají strukturovaný čas a režim skoro jako na táboře, kdy se střídá volný čas s jasným programem, má na ně skvělý dopad. Jsou klidní, ovladatelní, dodává jim to pocit bezpečí. Rozumí pravidlům a jsou schopni je dodržovat. Vědí, že máme vše pod kontrolou, že to máme ve svých rukou. Když jsou například odeslaní na místo, ví, že se o nic nemusí starat a v klidu mohou odpočívat. Když dáme jasnou strukturu například štěňatům, velmi jednoduše se pak učí hygieně a přirozené poslušnosti. A nám to umožňuje zmáknout celý ten kolotoč, aniž bychom potřebovali speciální čas na upevňování povelové techniky, zvládáme běžné situace bez stresu a nevládne u nás chaos. Teda většinou ;-).

 

A bude mě pak mít ráda? Něco málo o důslednosti

Před pár týdny jsem začínala spolupráci s klientkou, která má štěně zlatého retrívra. Na první schůzce jsme si povídaly o tom, jak by chtěla, aby její spolužití s pejskem vypadalo, jaké má cíle a představy. Já jsem jí povídala o tom, co konkrétně jí může naše spolupráce přinést a jak ke psům přistupujeme. Aby si dokázala lépe představit, o čem mluvím, začaly jsme s malou praktickou ukázkou.

Na začátku spolupráce chceme v první řadě klientům ukázat, co myslíme pojmem důslednost. Skoro v každé knize či příručce o výchově psů si přečtěte, že nejdůležitější je důslednost. Každý si však pod tím představí něco jiného, a troufám si říct, že když si s klienty prakticky ukážeme, jak to vnímáme my, bývá to pro ně často šok.

Začaly jsme tedy s jednoduchou věcí, s odesláním na místo. Klientka řekla fence povel, odvedla ji na místo a vždy, když povel porušila, bez řečí ji vrátila zpět. Aby upevnila správné chování, jakmile byla fenka v klidu na místě, tak ji pochválila. Když to asi za 5 minut udělala přibližně po pětadvacáté, zeptala se mě: „A bude mě pak mít ještě ráda, když jsem na ni tak zlá?“ Byla jsem za ten dotaz moc ráda. Jelikož pracujeme se psy, kteří jsou pro své pánečky součástí rodiny, vím, že na začátku spolupráce napadá tato otázka skoro všechny. Často se setkávám s tím, že si naši klienti nedovolí po svých psech nic vyžadovat, protože se bojí, že jim tím ubližují.

Klientku jsem ujistila, že důsledností neztratí lásku svého psa. Tím, že když mu řekne, co má udělat, a zajistí si, aby to opravdu udělal, získá mnohem víc. Jak ona, tak její pes. Pojďme se na to mrknout.

Co důslednost přináší psovi:

Pocit bezpečí. Svět má najednou pro vašeho psa nějaký řád. Stanete se někým, o koho se může opřít. Když to obrátím z pohledu psa, tak pokud nejste důslední, je to něco jako: „Když nejsi schopný zvládnout mě, jak můžeš být schopný zvládnout nástrahy, které na nás číhají od okolí? Asi budu muset začít řešit hodně situací sám.“ A proto pes štěká, i když zdánlivě nemá důvod, vyjíždí na cizí psy, je hyperaktivní a podobně. Tohle můžete změnit právě důsledností.

Předvídatelnost svého člověka. Přestanete být někým, u koho slovo platí či neplatí podle toho, jak se vyspal, jestli zrovna spěchá, nebo jestli je dneska třeba úterý. Už na vás nebude platit, že když řeknete povel, tak vás pes ukonejší tím, že vás začne olizovat a on na povel (tak trochu záměrně) zapomene. Pes pak totiž vymýšlí různé okliky, jak vás přechytračit. Přestanete být tím, kdo řekne jedním dechem: „Ke mně! Co to je? Sedni! Pojď sem!“ a nic z toho neplatí. Stanete se prostě tím kdo, když něco řekne, tak to vždy platí, a to psům dodává jistotu, že jejich pán je stabilní, tedy i důvěryhodný, prvek v jejich životě.

Vnitřní klid. Je tak neskutečně příjemné, mít vedle sebe někoho, koho respektuji, s kým si nemůžu jen tak mávat. Kdo dotahuje věci do konce. Kdo nejen mluví, ale i koná. Moje osobní zkušenost je taková, že se pak psi zklidní nejen vnitřně, ale i navenek. Jako by se zpevnili. Přestanou zběsile štěkat, přestanou být bojácnými či hyperaktivními. Prostě nemusí řešit každé zašustění listu, protože ví, že kdyby se něco dělo, páneček jim dá vědět nebo to na něm poznají. Nezapomínejte, že psi nás mají přečtené mnohem lépe, než my je.

Co důslednost přináší vám:

Funkční nástroj. Pomůže vám zvládnout spoustu náročných a i nepředvídatelných situací. Pokud jste opravdu důslední a váš pes to ví, dáte povel a můžete se spolehnout, že bude splněn. Vidíte ty neskutečné možnosti, které vám to do života s vaším psem přináší? Vnímáte tu úlevu?

Abychom se ale vrátili do reality, neříkám, že když začne být člověk důsledný, jeho pes si řekne: „No juchů,“ a od té chvíle začne procházka růžovou zahradou. Naopak, často teprve začne rodeo. Je to obrovská zkouška trpělivosti. Zpočátku, než pes pochopí, že to opravdu, ale opravdu myslíte vážně, je to pro vás totální opruz. Zejména pokud je již nějaký ten týden, měsíc, či rok naučený, že se poslouchat nemusí. Musíte prostě zapomenout na lenost. Pokud chcete být důslední, zpočátku se namakáte víc než váš pes. Představte si tu situaci s odesíláním na místo. Sedíte večer u televize, koukáte na film a odešlete psa na místo. Nejde. Takže se musíte zvednout a na to místo ho dovést. Po chvilce zkusí, jestli povel pořád platí. Tak se opět musíte zvednout a dokázat mu, že povel opravdu pořád platí. A tak to uděláte za večer třeba několikrát, než to vzdá a na tom místě zůstane, dokud jej neuvolníte. Vidíte, a jsme u dalšího přínosu pro vás – pěkný zadek, protažené svaly a pružné tělo. Pokud jste důslední, zpočátku je to prostě hra na to, kdo to vzdá dřív. A vy musíte být vítěz!

Naši klienti prakticky trénují to, jak komunikovat se svým psem, aby mohli dotahovat věci do konce. Jak si nastavit podmínky tak, aby je pes mohl poslechnout. Jak rozpoznat, kdy pes neví, co po něm chtějí a kdy už hraje tu hru na poslední slovo. Jak se nevzdávat, jak být ve své důslednosti pevný a sebejistý. Jak být v klidu, nevypěnit. A jak přesvědčit svého psa, že to opravdu myslí vážně.

Když se vám podaří vašeho psa přesvědčit, je to tááákovááá úleva. Jednoho dne prostě zjistíte, že to jde. Že mu řeknete, co chcete, a on to prostě splní, bez okolků, okamžitě, za jakékoli situace. Už nebudete říkat: „Teď ho něco rozrušilo, ale když jsme úplně sami, tak mě poslechne. Když se mu chce“. Budete říkat: „Nemám problém ho odvolat od jiného psa, zajíce, šunky, háravky…“. V tu chvíli zakusíte pocit, že se můžete spolehnout jeden na druhého. A za to rozhodně trošku té námahy stojí.