Pojďme si povídat aneb patero rad, jak mluvit se psem

Jednou z našich hlavních činností je činnost překladatelská. Překládáme našim klientům do lidského jazyka to, co jim říká jejich pes. Může se jednat o postavení těla, výrazy, chování. Zároveň překládáme lidem, co říkají oni svým psům, a učíme je, jak  vzájemně komunikovat, aby si společně rozuměli. Občas se u toho všichni dost bavíme. Rodina jedné naší klientky venčila svoji roční fenku vždy, když fenka začala skákat na pověšené vodítko v chodbě. Domnívali se, že se jí chce na záchod. Když byla fenka sama doma, vydržela klidně sedm hodin v kuse bez venčení. Když přišli ostatní členové „smečky“ domů, běhali ven po 2 hodinách. Smáli jsme se, že je vodítko vlastně fenčino dálkové ovládání čtyř členů rodiny, aniž si toho všimli.

Často také vidíme a slyšíme stížnosti majitelů, že je jejich pes neposlouchá. Někdy ale ani pes rozumět nemůže – člověk mluví zmateně, nejednoznačně, někdy mnoha slovy řekne obsahově velmi málo. Ve finále tak vůbec nezajistí, aby pes udělal to, co po něm chce. Pes si zvykne, že jeho pán hodně mluví, ale nic moc nechce. Už jste někdy viděli na ulici křičícího majitel psa: „Pojď sem, dělej, k noze, honem, tak pojď sem, ke mně, dělej!“ Vy byste věděli, co máte udělat?

A jak tedy mluvíme my s naší čtyřnohou smečkou?

  1. Co nejméně

A tím myslím co nejméně slovy. Chováním, postojem a energií s nimi mluvíme velice často, aniž si to uvědomujeme. Co se však týče slov, psi je vlastně příliš nepotřebují. Proto si hlídáme, abychom málo mluvili a hodně konali. Prozradím vám tajemství, ale nesmíte ho nikomu říct. Mám babičku, která pořád mluví. Jakože pořád. Dokonce ani nepotřebuje, abyste jí říkali takové to „aha, hmmm“, takže asi po půl hodině vypínám. Znáte to? Pokud na svého psa hodně mluvíte, buďte si jistí, že on to zná. A to, když psi vypínají, je ještě ta lepší varianta. Jsou totiž také psi, kteří se vám pořád snaží vyhovět a vnímají jakékoli podněty. Pokud na ně pořád mluvíte, tak nemají daleko k šílenství.

V záplavě slov také zaniká to, když opravdu po psovi něco chcete. Naštěstí pro vás, pokud jste si už četli náš článek o důslednosti, pamatujete si, že když po psovi něco chcete, tak to prostě musíte dotáhnout do konce. Věřte nebo ne, pokud to začnete opravdu dodržovat, dobře si rozmyslíte, kdy nějaký povel dáte a kdy budete raději mlčet jako pěna ;-).

  1. Nejjednodušeji, jak jen to jde.

Jednoduchost bývá zpočátku to nejsložitější. V podstatě to znamená, že každou situaci řešíme skrze povely, ať standardní (sedni, lehni, ke mně, místo…) nebo domácké (bucni, jdeme, počkej…). V první řadě máme vždy jasno v tom, co po psovi chceme, jak má vypadat to, co pes udělá. Každý povel má jasný předobraz, který jsme schopni pokaždé zopakovat úplně stejně. Pak už není těžké psům vysvětlit, co se po nich žádá, protože sami víte, co chcete. Nedostanete se tedy do situace, jako páníček na začátku článku.

  1. Bez slovního opakování

Povel svým psům říkáme vždy jen jednou. Toto je tak zásadní, proto to ještě zopakuji: povel říkáme jen jednou. Pokud ho pes nesplní, bez řečí zajistíme, aby ho splnil. K tomu nám pomáhá vodítko, stopovačka nebo například stlačení psa rukou do povelu. Ve chvíli, kdy máme psa v povelu tak, jak jsme si to na začátku představovali, vždy ho s radostí pochválíme. Pokud povel poruší, bez řečí ho dáme do úplně stejné pozice jako předtím a opět upevníme správnou pozici pochvalou. V povelu zůstane tak dlouho, dokud mu nedáme „volno“ nebo dokud nedostane jiný povel.

  1. Říkáme jim, co chceme, ne co nechceme

Když pes dělá něco, co se nám nelíbí, zásadně nepoužíváme slova jako „fuj“, „přestaň“, „nesmíš“ nebo „nechej“. Jsou to jen slova, která ve skutečnosti nic neznamenají, které ani nedokážete psovi předvést. Uvedu vám příklad. Dorotka naše nejmladší, skoro dvouletá fenka je chodící popelnice. Pořád něco žvýká a nejraději má ty nejsmradlavější věci, které si dokážete představit. Navíc bydlíme mezi poli, takže občas narazíme na nějakou tu mrtvolku. Když něco cestou najde a vidím, že má čumák zaražený v trávě a sanice se rychle hýbe, nekřičím na ni: „Doroto fuj! Ty prase, mazej!“ Místo toho se nadechnu, vydechnu, znova nadechnu a vydechnu a v klidu dám povel: „Dorka, sedni!“ Protože má naučeno, že vždy musí okamžitě splnit, splní. Jak se soustředí na mě, při dosedání většinou pustí ten humus z pusy, takže ho ani nemusím vytahovat. Výsledkem je, že přestane žrát tu mňamku, navíc si potrénujeme posazení na dálku a ještě dostane pochvalu za splnění povelu. V sedu čeká, dokud k ní nepřijdu a z povelu ji neuvolním. Obvykle dostane ještě pár povelů, čímž ji nenápadně od té mňamky odvedu, aniž bych ji upozornila, že se mi z toho zvedá kufr. Jelikož jsem opravdu důsledná, frekvence žraní nechutností se výrazně snížila. Pro Dorku je prostě lepší si jen tak pobíhat, čuchat a prozkoumávat, než pracovat. Takže si vždy dobře rozmyslí, jestli jí to stojí za to. A kdo je vítěz?

  1. V pohodě

Další věc, která je naprosto zásadní, je hlídat si, jak se u práce se psem cítíme a jak u toho vypadáme. Nemyslím tím, že se musíte vyfiknout a skočit si ke kadeřníkovi. Hlídáme si však postavení těla, výraz tváře a znění hlasu. Na tohle se zpočátku velmi zaměřujeme s našimi klienty a dáváme jim zpětnou vazbu na to, co vidíme, že říká jejich tělo. Někdy například řeknou rázně psovi „místo“, ale jejich tělo říká „prosím, mohl bys to udělat, buď tak hodný“. No nebyli byste z toho zmatení?

Také si hlídáme, jestli nejsme naštvaní, nervózní či nejistí. Protože psi jsou na to velice citliví a to tak, že jen díky své energii dokážeme úplně změnit výraz psa či úspěšnost jeho práce. Nejhorší je, že tím můžeme velice úspěšně jeho práci kazit. Ale můžu vás uklidnit. Jakmile získáte nástroje, které vám pomohou řešit různé situace a získáte sebedůvěru ve vedení psa, už vás jen tak něco nerozhodí. Protože v každé nepříjemné situaci najdete řešení a provedete tím v pohodě i svého psa. Nezapomínejte, že jste ten, který si ví rady v každé situaci. A to i tehdy, když si rady neví. Pokud budete vy nejistí a nesoustředění, nemůžete jistotu, klid a soustředěnost vyžadovat od vašich psů.

Tak a to by pro začátek stačilo. Doufám, že teď nebudete mít pocit, že si nemáte se svým psem povídat. To rozhodně ne! Vím, že si spousta lidí pořídila psa, aby si měla s kým pokecat. Já to znám, jsem na rodičovské a můj manžel se vrací večer, kde je celý den v kontaktu s lidmi. Takže si dokážete představit, jak jsem za těch šest černých plachťáků vděčná. Ale když už po psovi něco chcete, tak zkuste být struční, jasní a výstižní. Uvidíte, že konečně dostane vaše komunikace ten správný šmrnc.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *