Příběh naší smečky – 1. díl Jak jsem potkala Vincka

Docela nedávno jsem se koukala, jak naši psi večeřeli u svých misek, a přepadl mě veliký údiv nad tím, jak se to vše stalo, že zrovna já, která až do své dospělosti neměla ani jedno jediné zvíře a psům se spíš vyhýbala, mám teď doma hned tři.

Ideální štěně

Všechno to před deseti lety začal Vincek. Byla jsem na výšce, bydlela v bytě s dalšími šesti spolužáky, neměla ani korunu. Najednou, z ničeho nic, jsem zatoužila mít psa. Racionálně to nebyla ideální doba, ale začala se mi objevovat vtíravá představa, jak jdu na zastávku trolejbusu a vedle mé nohy jde pes bez vodítka. Začala jsem tedy hledat, které plemeno by se mi líbilo, a zamilovala jsem se do Stafordšírského bulteriéra. Malý, ale ne kabelkový typ, prostě ideál. Překážkou však byly peníze. Proto jsem snížila nároky a začala hledat křížence. Vybrala jsem si pejska, jehož maminka vypadala jako stafbulíček. Vybrala jsem si Vincentka.

Je libo peklíčko?

Když jsem si ho přivezla domů, první překvapení bylo, že jak rostl, nožky se mu protahovaly, čumáček taky… No, do stafbula měl opravdu hodně daleko. Ale co, hlavně, že si budeme rozumět. Já naivka! Netrvalo dlouho a naše soužití se proměnilo v takové malé soukromé peklíčko. Když byl Vinca sám, zničil, na co přišel. Ještě mám někde fotky rozkousaných bot, kabelek, kabelů, totálně nám rozškubal sedačku a ohryzal křeslo. Když chtěl jídlo, začal na mě vyštěkávat, když jsem ho chtěla sundat ze sedačky, výhružně na mě vrčel. A co teprve venku, to bylo žůžo! O chůzi vedle nohy jsem si mohla leda tak nechat zdát. Pravidelně jsem ho naháněla po celém sídlišti v hrůze, že ho něco přejede nebo že se mi zaběhne. Neustále někde něco žral, a že to byly vybrané lahůdky. Když se mu nechtělo domů, nebyla jsem schopná ho chytit. Nechápala jsem, jak to ostatní dělají. Pro mě byl najednou každý den vyčerpávající. A co hůř, každý týden se to zhoršovalo a to mu byly teprve nějaké 4 měsíce.

Teorie, pěkná věc. Teoreticky.

I přesto, že jsem měla načtenou spoustu knížek, protože jsem typ člověka, který si nejprve zjistí informace, než se do něčeho pustí, vůbec jsem nevěděla jak na něj. Měla jsem informace a také jsem měla být připravená. Jenže nějak mi ty rady nefungovaly a cvičáky v okolí, které jsem našla, braly psy až od 6 měsíců. To byla pro mě setsakramentsky dlouhá doba. Začala jsem s Vinckem chodit do psí školky, ale jeho chování k ostatním psům nebylo úplně v  pohodě. Občas ho některý ze starších psů musel usměrnit, což já jsem tenkrát samozřejmě považovala za velikou křivdu a ublížení. Když jsem se ptala cvičitelů, co s ním, krčili rameny. Začala jsem mít pocit, že to nezvládnu. Chtěla jsem psa, který bude se mnou všude chodit, bude to kavárenský povaleč, stejně jako já, budeme parťáci… A spíš jsem měla pocit, že ho možná budu muset dát pryč.

Kača na báni

V tomto momentu čirého zoufalství jsem úplnou náhodou přes jednoho kamaráda dostala kontakt na cvičitele, který vedl cvičák pro psy s problémovým chováním. Okamžitě jsem se přihlásila a začala naše proměna. Začátky byly velice krušné. Nejen, že nejnovější psi cvičili až v noci (začínali jsme ve 23:30), ale zjistila jsem, že jsem hrozné kopyto. Motala jsem se tam jak kača na báni, vodítko se mi pletlo. Měla jsem problémy koordinovat svoje tělo, natož ještě si hlídat, co dělá pes. Nebyla jsem zvyklá nikam pravidelně docházet. Musela jsem překonávat nepohodlí – stát hodinu a půl venku, za každého počasí, soustředit se. Musela jsme se naučit mít jasno v tom, co po Vinckovi chci. Musela jsem si stanovit hranice a ty držet. Z člověka, který byl zvyklý se přizpůsobovat, jsem se učila říkat „ne“.  Musela jsme být důsledná a nenechat sebou mávat. Musela jsem se naučit nevzdávat se, i když to vypadá beznadějně. Musela jsem překonávat svoje frustrace, kdy naše cvičení s Vinculou byl spíš boj než spolupráce. Čelit momentům, kdy přestaly (a někdy ani nezačaly) platit všechny moje načtené věci, ale nové jsem ještě neuměla. Smířit se s chvílemi, kdy jsem byla upozorňována na chyby, které dělám. Vydržet, když všichni kolem mě postupovali do lepších skupin, jen já stále zůstávala v začátečnících, už několikátých. Nejednou jsem ze cvičáku odjížděla s pláčem. Nejednou jsem měla chuť to zabalit.

Vstříc zářivé budoucnosti

Ale vydržela jsem. Nebyla jiná možnost. Viděla jsem v tom jedinou šanci, jak začít s Vinckem žít v pohodě a nemuset ho dát pryč. Byla by to pro mě totální prohra. Časem se mi to usadilo, na nepohodlí jsem si zvykla, koordinaci sebe i psa jsme se naučila. Nejdéle mi trvalo naučit se stanovení a dodržování hranic, ale pak se mi to hodilo i v dalším mém životě. Přibližně po roce jsme byli sehraný tým a já začala být na Vincka i na sebe pyšná. Začali jsme spolu dělat i praktickou obranu a to bylo něco, co naprosto převrátilo a posílilo náš vztah. Začali jsme si věřit, začali jsme být naladěni jeden na druhého. Začali jsme spolupracovat. Trávili jsme spolu veškerý volný čas, měla jsem dojem, že fungujeme na myšlenku. Tak moc dobře jsme se v té době znali a vnímali se. Připadalo mi to jako zázrak.

Konkurz na ženicha

Časem jsme si našli mého manžela. Nebudu zastírat, že jedním z důležitých kritérií výběru bylo, jak si bude rozumět s Vinckem. A jemu to šlo naprosto skvěle, naprosto přirozeně. Navíc respektoval můj přístup a snažil se jej naučit. Neměla jsem vůbec strach nechat ho s Vincou. Můj pes už byl ve fázi, že když mu někdo naslouchal, učil jej. A manžel naslouchal.

Všechno bylo téměř ideální a já zase začala mít roupy. S Vincou nám to krásně klapalo, splnil se mi můj sen. Mít psa, který bude chodit u mé nohy bez vodítka. A co víc – cestou k jeho naplnění jsem získala milionkrát víc. Získala jsem kámoše, se kterým jsem osobnostně vyrostla a na kterého jsem byla hrdá, který byl jednu dobu tou nejdůležitější bytostí v mém životě. Jenže co dál? Jeden pes mi přestal stačit, měla jsem pocit, že si potřebuji ověřit, jak na tom vlastně jsem, jaký kus cesty jsem vlastně ušla, co jsem se už naučila. S Vinckem už jsem dosáhla toho, co jsem si vysnila, už jsem neměla motivaci jít s ním někam dál. A tak přišla Majda.

Příspěvek byl publikován v rubrice O nás. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Příběh naší smečky – 1. díl Jak jsem potkala Vincka

  1. Raduš napsal:

    Ahoj Kači, to je moc krásně napsané! Úplně mě to dojalo a já zavzpomínala na svoje vlastní začátky s Badíkem před 9 lety…bóže, to už je tak dlouho??? Jak já byla tehdy šťastná, že jsem se dostala na výcvik s Břeťou! Uf, taky mě povzbudilo, že jsem se tehdy po prvních trénincích takhle necítila sama 🙂 Přeju Vám s Ráďou, ať Vám to v nové funkci výcvikářů moooc klape 🙂 A ať máte co nejvíc odchovanců!

  2. JanaFialka napsal:

    Káťo, takovej doják a trhák! To jsem netušila. To jak popisuješ své začátky jsou přesně mé představy toho, co nám doma brání mít psa. Ale jednou to přijde 😉 a pak máme Tebe a ty nám pomůžeš :). Jen doufám, že to nebude v 23:30 :))).

    • vanickovic napsal:

      Jani, díky. Ale neboj, každý to nemá se psem tak náročné. Znám spoustu lidí, kteří to mají od začátku na pohodu. Každopádně věřím, že najdeme více denní dobu, než 23:30 :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *